Václav Boštík, Josef Šíma

Obrazy mezi nebem a zemí

31/05/2012–15/07/2012

Úvodní slovo k výstavě PhDr. Karla Srpa

Vážení přítomní,
dnes zahajovaná výstava se soustřeďuje pouze na dvě jména – Josefa Šímu a Václava Boštíka, která patří k nejvýznamnějším osobnostem evropského malířství uplynulého století. Důležitější však je, že jde o dva typy projevu mezi nimiž se nachází množství velmi blízkých podobností a zároveň i naprostých odlišností. Výstava čerpá z tohoto vzájemného křížení uměleckých přístupů obou malířů, pocházejících z východních Čech. Přestože mezi nimi byl více než generační rozdíl, mají mnohé společného, dokonce by se dalo říci, že starší z nich byl nepřímým učitelem a vzorem mladšímu. Stačí připomenout vzrůstající vztah začínajícího Václava Boštíka k Josefu Šímovi: poprvé se setkal s reprodukcemi jeho dvou krajin začátkem třicátých let v Prager presse, vystřihl si je a uchovával po celý život. Následně, kdy již žil v Praze, šel v roce 1936 na Šímův komentovaný výklad jeho rozsáhlé samostatné výstavy v Obecním době. Šíma jej překvapil velmi civilním projevem a věcným výkladem. Boštík, který ve druhé polovině třicátých let procházel vlivem pozdního, dramatického, existenciálně vyhroceného, možná až osudového expresionismu, však podvědomě tíhl, jak ukázala jeho následující práce k opačnému projevu obrácenému dovnitř, meditativnímu, dívajícímu se na svět s odstupu obecnějších a celistvějších zákonitostí. Šímův ohlas se tudíž v jeho práci objevil až později, zejména na přelomu padesátých a šedesátých let, kdy se začala prosazovat lyrická abstrakce, do které byla práce obou malířů dočasně vřazována. Více než ona však byla u Šímy důležitá, jak můžeme vidět na některých obrazech kolem sebe, práce s uvolněným světlem, jež se již nevázalo na žádný zdroj a volně prozařovalo v podobě jakýchsi skvrn či kapek z plochy obrazu. Šíma, který se zbavil téměř všech odkazů na vnější realitu, ukázal Boštíkovi, že je možné, aby obraz nebyl jen pomalovaným plátnem, ale zejména a výhradně byl určitým pohledem na svět jako celek a jeho výkladem. Domnívám se, že právě to bylo největší poučení, které si z velmi podrobného studia Šímy odnesl. Autoři si byli blízcí tím, že patřili do Umělecké besedy a svým silným vztahem k Francii. Boštík dokonce vlastnil jeden nedokončený Šímův obraz z poloviny dvacátých let, o jehož domalování uvažoval. Rozhodující se však stalo jejich pojetí univerza. Na přístupu k němu se oba odlišovali. Šíma vycházel z přehodnoceného vztahu k přírodním zážitkům, z jejich velmi sublimovaného odhmotnění, Boštík naopak ze znalosti nejnovějších poznatků moderní fyziky. I když každý z nich čerpal své zkušenosti z protichůdných oblastí, dnešní výstava ukazuje - stačí, když se rozhlédneme kolem sebe - že vzájemné porozumění nacházeli v pojetí pole, rozpínajícího se mezi nebem a zemí. Pro jednoho z nich bylo pole stále beztížným úsekem přírody, ohraničeným jen jemnou linií, pro druhého téměř elektromagnetickým proudem střetávajících se energií. Ačkoli duchovní a intelektuální pozadí obou autorů se různilo, jejich vizuální blízkost je stále zarážející. Je zřetelné, že u spekulativnějšího Václava Boštíka zkušenost z obrazů Josefa Šímy doznívala během prvé poloviny šedesátých let, kdy se z jejího vlivu začal výrazně vymaňovat ke svému celistvému uchopení světa prostřednictvím jednoduchých geometrických obrazců jako byly kruhy či čtverce nebo jen monochromní vyzařující pole, jak to můžete spatřit na krásné řadě pastelů, zavěšených za mnou. Práce obou autorů se od druhé poloviny šedesátých let od sebe odkláněla. Boštík si prostřednictvím výrazné šímovské lekce nalezl svůj vlastní malířský postoj. Snad by se i dalo říci, že Šíma v tomto ohledu představoval jeho poslední vzor, s nímž se – jak to učinil u některých jiných autorů před ním – vyrovnával tím, že jejich malířský styl napodobil. I když se oba autoři osobně znali, lze jejich vztah přirovnat ke křivkám, jejichž průběh se jen dočasně dotýkal, aby se však od sebe oddálily a každá nadále šla jiným směrem. I z tohoto období máme na současné výstavě vrcholné ukázky. Dovolil bych si obrátit vaši pozornost na drobný Šímův obraz zavěšený z vpravo na stěně, ve kterém je na odhmotněném pozadí zvláštní geometrický útvar, jedno z jeho závěrečných vyrovnání s lineárními strukturami, a na rozměrný Boštíkův pastel, zavěšený vlevo na střední stěně: je mimořádně souhrnně propracovanou představou celistvého, vnitřně provázaného světa, vyjádřeného jemně odstíněnou tonalitou. Díky tomu, že Šíma a Boštík nebyli současníci, ale jeden na druhého navazoval, je možné mluvit o určité tradici introvertního, meditativního, ztišeného projevu, již můžeme vysledovat v českém umění od druhé poloviny devatenáctého století a která doufejme pokračuje u některých mladých malířů i dnes.

Pohledy do expozice