Piero Dorazio Práce na papíře

Výstava spojuje dva výrazné autory: Jindřicha Zeithammla a Piera Dorazia. Setkání těchto dvou osobností na první pohled nemusí působit samozřejmě: jeden vyrůstá z českého prostředí poválečné a postsocialistické zkušenosti, druhý je klíčovou postavou italské poválečné abstrakce. Ale právě v tomto napětí i překvapivých shodách, se však otevírá cíl této výstavy.

Nestojí na jednoduchém srovnání ani na hledání přímých vlivů. Spíše vytváří prostor pro dialog dvou uměleckých přístupů, dvou generací a dvou kulturních kontextů, které se setkávají skrze abstraktní jazyk formy, rytmu a struktury.

Dorazio vystudoval architekturu a malbu na Akademii výtvarných umění v Římě, kde na něj mělo vliv tehdejší italské avantgardní hnutí. Jeho rané dílo bylo ovlivněno konstruktivismem a futurismem, ale později se přiklonil k abstraktnímu umění. V roce 1947 pomohl formulovat manifest a založit skupinu abstraktních umělců nazvanou Forma I, která měla v úmyslu znovuobjevit abstrakci z futurismu, jelikož nesouzněl s ideologií většiny umělců, kteří se k tomuto hnutí hlásili. Na počátku 60. let se úzce spojil s hnutím ZERO, založeném německými umělci Heinz Mackem a Otto Pienem, a účastnil se jejích společných výstav. Mezi další členy patřili např. Yves Klein (FR), Lucio Fontana (IT), Jean Tinguely (ŠVÝ)… A také mj. Günther Uecker, s jehož úzkou spoluprací byl původní koncept dále rozvíjen, a se kterým se i výborně znal Jindřich Zeithamml.
Jeho tvorba nese kompozice geometrických tvarů, které vzájemně interagují s linií a vytvářejí pocit pohybu a hloubky. Doraziovo zkoumání barev a světla, často aplikované v rytmických vzorech, odráží jeho zájem o vytváření vizuálních zážitků. Pierova malba je často chápána jako radikálně modernistická, založená na racionalitě, řádu a rytmu, ale zároveň v sobě nese silný smyslový a optický účinek.
Během své kariéry vystavoval v Itálii, například na benátském bienále, i ve významných galeriích po Evropě a Spojených státech.

Jindřich Zeithamml přistupuje k abstrakci z jiné pozice. Oproti Doraziovi, jeho tvorba často překračuje hranice obrazu a vstupuje do fyzického prostoru. Zabývá se elementárními formami, materiálem, měřítkem a vztahem díla k tělu a pohybu diváka. Materializace ideje. Vyjádření dokonalosti jednoduché formy. Každá jeho plastika, ať už půlkruh, nepravidelný kotouč, obdélný oblázek, schránky, či sloupy s novotvarovými hlavicemi přináší harmonii a krásu skrze své geometrické tvary.

Společným bodem obou autorů je soustředění na základní stavební prvky vizuální zkušenosti – linii, rytmus, strukturu, opakování. Jejich pečlivá práce s linkou zabředává do až lyrické abstrakce, skrze koncentraci, redukci a zpřesnění vnímání. Tato výstava nenabízí jednoznačný výklad. Spíše zve k pozornému pohledu a ke zpomalení.