Lubomír Typlt Vrstevnice křiku

Možná bychom byli raději, kdyby se kresby Lubomíra Typlta odehrávaly na nějaké vzdálené planetě a v odlišné společnosti, nicméně soustředěně se vztahují k bezprostřednímu světu kolem nás. Zasekávají se nejen do obnaženého, živého masa, ale přerážejí i holou kost, jež v těle ještě zbývá. Jsou rány v ranách, které se sotva někdy scelí, žádný strup je nepokryje. Nastavují ostny společnosti i zjevují temná místa v mysli. Uvolňují nevědomé a zviditelňují potlačené představy. Jejich vyhraněná výpověď zasahuje každého, kdo je zahlédl, prostupuje jej, vzbuzuje v něm zdání, že je již někde viděl v sobě. Jsou zároveň střelou i terčem. Zatímco jedno oko sleduje cíl, druhé tkví v něm a pozoruje protilehlé, jež na něj míří. Obě patří autorovi.

Lubomír Typlt (1975) vstoupil na českou výtvarnou scénu v druhé polovině 90. let. Od počátku je u Typltovy expresivní malby patrné zatížení existenciálními konotacemi. Ty se ještě prohloubily v době jeho studia na akademii v Düsseldorfu. Navazuje na tradici německé expresivní malby, například A. R. Pencka, Georga Baselitze nebo Markuse Lüpertze, v české malbě pak na Jiřího Načeradského nebo Jiřího Sopka.