Jiří Načeradský

Výstava Krásné erotické stroje již svým názvem připomímá, že Jiřímu Načeradskému je vlastní nadsázka a postmoderní přístup k tvorbě. Na parafráze děl starých mistrů (např. Tizian a J. nebo Leonardův sen), kterými se v roce 1967 představil na Salonu mladých v Paříži, nyní navazuje spontánně vysloveným titulem výstavy. Ten se zřetelně odvolává na hudební těleso malíře Stanislava Diviše, mladšího kolegy z Konfrontace III. proběhnuvší v roce 1985, tedy Krásné nové stroje.

Přikládat velký význam názvu výstavy u takového mystifikátora, jakým je již déle než půl století na české výtvarné scéně malíř Jiří Načeradský, by bylo zavádějící. Nicméně krásu, erotiku i stroje na této výstavě najdeme. Hned nejstarší dílo výstavy, Žena s mávátkem z r. 1959, je odvážnou dobovou parodií na Čumpelíkovy budovatelské obrazy, kde student druhého ročníku AVU s krásou a erotikou naložil velmi osobitě. Mladý umělec přemaloval z vývěsky stržený plakát, který zobrazoval ženu v prvomájovém průvodu nadšeně mávající vlaječkou. Soudružku obdařil nahým tělem kyprých tvarů a motiv státní vlajky nahradil symbolickým geometrickým útvarem. Toto dílo předjímající pop-art dosud nebylo vystaveno ani reprodukováno.

I další vystavené obrazy, kresby a grafiky nám představující Načeradského jako kreslíře a malíře výrazně překračujícího studijní osnovy i oficiální dobovou estetiku. Široký rozptyl výtvarných forem potvrzuje autorovu snahu o nestylovost i jeho akceptování všech známých výrazových možností. Tento přístup, později definovaný jako postmoderní, je příznačný pro autorovu tvorbu až do dnešních dnů.
Petr Mach