Vladimír Skrepl

Vladimír Skrepl

1955

Proces události pozorujeme u Skrepla jak v malbě, tak v instalaci či akci. Na sérii fotografií z katalogu výstavy Überlebenskunst (Berlín, 2000) autor zápasí (v jeho případě jde spíš o “kočkování”) s mladou ženou. Těla a tváře ustavují v prostoru jisté konstelace. Gesta jsou tvarující, z chaosu pohybů vyvstávají vyvážené kompozice. Skrepl zachycuje pohyblivý proud dění. Podvědomí produkuje i osobní konvence a obsese, symboly (kočka, pes …). U Skrepla se nesetkáváme s konstrukcí, kde jde o systém zaměnitelných, nahraditelných prvků. Jedna věc se klade vedle druhé: gesto a osobní nebo kolektivní symbol. Celek je také gesto (spontánně, asociativně vznikající). Člověk má chuť se k takto rozehrané partii připojit; podobně jako jsme sváděni k reagování na skrumáže informačních událostí pokrývajících stěny veřejných záchodků. Vladimír Skrepl však zjevně využívá deformací až karikaturních (figury s nestejně velkými končetinami, opičí prdele…). Rozvěšené staré oblečení je všední; deformované figury jsou nepříjemnými vizemi ze snu. Všednost a karikatura. Skrepl pracuje stále nekompromisně. Nechává rodit se nové druhy tvarů a vztahů, a právě v této novosti spočívá ona absence kompromisu s obecným očekáváním. Novost je šokující, ošklivá, protože je neznámá a potenciálně nebezpečná. Novost představuje přirozené vyústění ponechání volného pole působnosti rodící se události. Skrepl také používá spreje a hrubou kaligrafii, avšak mnohem méně esteticky zaměřenou než projevy graffiti. Jedná se o jakousi předestetickou hrubost, nepřijatelnou ani pro různá alternativní společenství. Hrubost a šok v galerijním prostoru lze pochopitelně chápat jako očišťující.

text: Václav Hájek