Věra Janoušková

Věra Janoušková (roz. Havlová) se narodila v rodině venkovského kantora jako nejmladší ze tří sester. Na doporučení učitelky, která objevila její kreslířský talent, se přihlásila ke zkouškám na UPŠ v Praze na obor malba a přestože napoprvé neuspěla, atmosféra školy ovlivnila její rozhodnutí věnovat se výtvarnému umění. Po roční praxi v Odborné škole kamenicko-sochařské v blízkých Hořicích, kde navštěvovala kurzy výtvarné teorie a měla možnost kreslit a modelovat (prof. Plichta) byla v roce 1942 přijata na UPŠ do sochařského ateliéru prof. Karla Dvořáka.

Po válce v roce 1945 přechází do ateliéru prof. Josefa Wagnera, kde se jejími spolužáky stávají Eva Kmentová, Olbram Zoubek, Miloslav Chlupáč, Zdeněk Palcr a Vladimír Janoušek. UPŠ nahrazovala za války uzavřenou Akademii výtvarných umění a proto v roce 1945 získala statut vysoké školy (VŠUP). Jako profesoři zde vyučují mj. Nebeský, Filla,Tichý, Kaplický, Bauch, Lauda, ve škole i na poválečných pražských výstavách mají studenti možnost seznámit se s moderním evropským uměním. Janoušková vstřebává nejrůznější vlivy od strukturální abstrakce po pop art, nejbližší jejímu cítění je ale sochařská tvorba Gutfreunda, Picassa a Dubuffeta.

Po absolvování studia v roce 1948 se Věra Havlová provdala za Vladimíra Janouška a spolu s ním odjela na roční stipendijní pobyt v Akademii výtvarných umění v Sofii. Následují cesty za antickým uměním do Řecka (1958), do Rumunska, Itálie, Egypta a pobyty v Paříži (1959/60). Na přelomu 50. a 60. let se společenská atmosféra poněkud uvolňuje. V roce 1960 je zakládající členkou tvůrčí skupiny UB 12 a vystavuje sochy na společné výstavě. Její první samostatná výstava v roce 1962 (kterou tehdejší režim celkem třikrát hrozil zavřít) vzbudila zájem teoretiků – Chalupeckého, Šetlíka, Lamače.

Po velmi plodném období 60. let, kdy manželé Janouškovi prezentují své dílo doma i v zahraničí, je okupace v srpnu 1968 následovaná dvěma dekádami tvrdé „normalizace“ pro oba pohromou. Příležitosti vystavovat jsou vzácné a konají se pouze v neoficiálních prostorách nebo daleko mimo Prahu, veřejné zakázky neexistují, kontakty se zahraničím jsou přerušeny. O emigraci Janouškovi neuvažují, vždy převáží silná vazba k zemi a přátelské prostředí unvnitř společenství výtvarníků podobně zahnaných do nedobrovolné izolace. V 80. letech se Věra Janoušková podílí na vzniku neoficiálního sborníku „Šedá cihla“ (vyd. Jazzová sekce, ed. Karel Srp) a stává se členkou Nové skupiny výtvarníků. Janouškovi pracují střídavě v ateliérech v Praze-Košířích a ve Vidonicích u Pecky.V roce 1986 umírá po těžké nemoci Vladimír Janoušek a Věra prožívá dlouhou osobní krizi, tvoří hlavně koláže a ojediněle sochy se silným existenciálním akcentem.

Po roce 1989 může být dílo obou manželů opět představeno širší veřejnosti. Věra Janoušková získává pevné místo v kontextu moderního českého sochařství, konají se souborné výstavy jejích soch i koláží (NG, GHMP, Mánes, Museum Kampa, Litoměřice, Karlovy Vary), znovu vystavuje v zahraničí (Evropa, USA, Asie), je jí uděleno čestné občanství Nové Paky, stává se členkou obnovené Umělecké besedy (1990). V roce 2004 zakládá Nadaci Věry a Vladimíra Janouškových a vkládá do ní značnou část výtvarného díla obou sochařů.

Věra Janoušková zemřela 10. srpna 2010 v Praze ve věku 88 let.

foto: Karel Kuklík

CC BY-SA 4.0