Václav Stratil

Václav Stratil

1950

Mnohovrstevnaté a rozmanité dílo konceptualisty, kreslíře, performera a malíře Václava Stratila prošlo v posledním čtvrtstoletí mnoha proměnami. V sedmdesátých letech patřil k neoficiální umělecké komunitě města Olomouce a vytvářel expresivně-existenciální malby a kresby. Viditelný obrat ke konceptualismu se v jeho díle začíná projevovat v první polovině osmdesátých let. Umělec se v té době přestěhoval do Prahy a intenzivně začal komunikovat – mimo jiných osobností tehdejší kulturní scény – s teoretičkou Milenou Slavickou a umělkyní Adrienou Šimotovou. Václav Stratil v těchto letech pracoval jako noční hlídač. Volný čas vyplňoval vytvářením časově a fyzicky náročných kreseb, vznikajících kladením mnoha paralelně vedených linií vedle sebe a v různých vrstvách svírajících vzájemný úhel 45 nebo 90 stupňů.

Jde často o velkoformátová díla spojená z několika kusů papíru, jejichž vytvoření si vyžádalo měsíce monotónní práce. Mimo tematizace času a lidské práce tyto kresby představovaly jakýsi minimalistický očistný rituál v dobách kulturního bezčasí normalizace. Od konce osmdesátých let se v kresbách začínají objevovat i nápisy. To se však již Václav Stratil začal ve zvýšené míře zabývat instalacemi a především fotoperformancemi. Tématem i materiálem se mu stala především vlastní osoba, možnosti autoportrétu a proměnlivost lidské identity. Klíčovým se v tomto směru stal především cyklus Řeholní pacient (od roku 1991 do poloviny devadesátých let). Václav Stratil navštěvoval komunální fotoateliéry a s různými účesy, výrazy a rekvizitami se nechával fotografovat. Na jednotlivých snímcích (celek Řeholního pacienta má asi 50 fotografií), najdeme náboženské motivy, ironické provokace i výrazy šílenství. V praxi fotografických autoportrétů od komerčních fotografů Václav Stratil pokračuje dodnes.

Václav Stratil napůl vážně a napůl ironicky pracuje nejen se svým tělem, ale i se svojí rolí umělce ve společnosti a dokonce i pedagoga na vysoké umělecké škole (vede ateliér na brněnské FaVU). Jeho výstavy mají často charakter performance nebo jedinečné instalace. Expozice Hu-Haba v Nové síni v roce 1995 představila jeho raná díla, která by většina výtvarníků v obavách o svou pověst nikdy nevystavila. Společná výstava z roku 1997 v témže prostoru provokativně zpochybnila modernistický mýtus jedinečnosti uměleckého díla a přenosu jeho duchovních kvalit. Václav Stratil tehdy vystavil xerokopie obrazů českého modernistického malíře Václava Boštíka. Stratil vedle této linie konceptuálních děl neopustil ani vytváření dvojrozměrných artefaktů. V nových sériích „kreseb" pracuje s lepicími fóliemi, barevnými papíry či nálepkami. Vytváří také kolektivní pokleslé malby lišek.

text: Tomáš Pospiszyl