Stefan Milkov

Stefan Milkov patří dnes již ke klasikům českého sochařství, vstupujícího na výtvarnou scénu v druhé polovině 80. let. Narodil se v Bohumíně, ale v jeho těle koluje krev ne úplně česká. Tatínek přišel po válce za prací do Čech z Bulharska a na severní Moravě se seznámil s maminkou, která žila v Bohumíně a měla polsko-německé kořeny. Studium na vysoké škole uměleckoprůmyslové dokončil v roce 1982 a kolem poloviny 80. let se zapojil do aktivit nově rodící se generace postmoderních umělců (například výstavy Konfrontace), jejichž hnutí vyústilo v založení skupiny Tvrdohlavých v roce 1987, jejímž byl Stefan Milkov zakládajícím členem. Jeho přístup k tvorbě je postmoderní, ale je v něm skryt obdiv i ke klasickému modernímu sochařství první poloviny 20. století. Sám Milkov vzpomíná na svá studia na střední uměleckoprůmyslové škole v Uherskékm Hradišti: „Kreslení tam vyučoval profesor Jaška, už tehdy starý pán, který strávil půlku života v Paříži u francouzských sochařů jako byl Maillol a Bourdelle, a to bylo pro mě důležité, protože jsem díky němu nasál tu správnou atmosféru umělecké školy, kterou dokázal kolem sebe vytvořit a která později na vysoké škole v Praze už bohužel skoro neexistovala. Modelování nás učil prof. Habarta, to byla taková svérázná sochařská postava- on a ještě několik dalších učitelů na škole byli absolventy Zlínské školy umění Vincence Makovského, což mělo ohromně pozitivní vliv na úroveň celé výuky." Během studií na UMPRUM, přiznává Milkov, ho moc nebavily úkoly zadávané profesorem Malejovským. Raději chodil do knihovny a zaujal ho třeba Manzú nebo Marini. V době, kdy studium sochařství bylo zatíženo konzervativní tradicí a pokleslým modernismem, to by svým způsobem průlom. Ještě za studií vzniklo přátelství s Jaroslavem Rónou a Františkem Skálou (další členové Tvrdohlavých) a společně také začali organizovat výstavu, sice v rámci školního salonu, ale přeci jen odlišnou, a tak byla po zahájení zakázána. Oporou Milkovovi byl profesoři Libeňský a Svoboda, kteří se prý Stefana proti bezradnému Malejovskému vždy zastali. Po studiích Milkov prodělává krátkou fázi hledání svého vlastního výrazu. „Zlom nastává v roce 1986. Stalo se to naráz a jednoduše. Jednou při návštěvě rodičů jsem našel své kresby z dětství, maminka je naštěstí pečlivě schovávala. Byl to pro mě fascinující objev. Kreslil jsem dost zvláštně jako dítě a najednou jsem si řekl: vždyť to je to, co hledám. Můžu se vrátit a z tohoto bodu vyjít. A tehdy jsem si začal budovat svoje tvarosloví," vzpomíná Milkov. Odtud se rodí specifický autorův rukopis děl, která se námětově točí kolem bájných a mytických postav a výjevů (Anděl, Golem, Atlant, Fénix, Jitřenka, Sluneční vůz, Astrální tělo, Démon, Faunův odpočinek, Loď bláznů, apod.). Objevují se i témata křesťanská (například Madona, Pieta) nebo rodina (Matka, Otec). Známé náměty jsou ovšem přetvářeny vlastní sochařovu představivostí. Náboženská a mytologická tématika nevychází z autorova náboženského přesvědčení, jsou jakýmisi volnými, neortodoxními vizemi. Milkov vytvořil zvláštní jazyk, kde se prolíná ironie, humor a parodie (ovlivněné postmoderním cítěním) s jakousi důstojností a úctou k starobylým symbolům, jejichž věčnou platnost Milkov nepopírá. Forma soch nezapře jeho studium klasické tradice, ale také dob archaického sochařství či vliv neevropských civilizací, odkud pramení hieraticky statická figurativnost. Vedle figurálních plastik vytváří Milkov také abstraktní sochy, v nichž jej zajímá zpracovávat různou tvarovost a vztahy mezi tvary. Někdy se prolne tato jednoduchá abstraktní forma i do figurálních děl. Sochy jsou často zjednodušeny, stylizovány do základních tvarů, někdy oscilujících mezi organickým a geometrickým tvaroslovím. Stefan Milkov nepostrádá monumentální cítění a je autorem mnoha úspěšných realizací do veřejného prostoru.Stefan Milkov je především sochař. Ale vždycky ho lákala také muzika. „Hudba byla vždycky součástí mého života. V roce 1993 mě Martin Němec pozval k výtvarné spolupráci na klipu k desce Responsium mortifera. Byla to hudební koláž o Johance z Arku. Hudbu napsal Martin a text Jan Sahara Hedl. Spolupráce pokračovaIa dál a nakonec jsme během let 1992 - 1996 udělal asi osm nebo deset klipů - nejdříve ještě se zpěvačkou Bárou Basikovou a pak se Saharou. Právě když odešla Bára a na místo frontmana se vrátil Jan. S. Hedl a Martin přeobsazoval kapelu, nabídl mi, abych s nima hrál. Natočili jsme pak CD Šílený pondělí, 1994 u Monitoru."

text: Ivona Raimanová