Šárka Koudelová

Svět, který zhmotňuje znalkyně minerálů Šárka Koudelová, je charakteristický poetickým půvabem a specifickým druhem mystiky. Jeho konkrétní barevné spektrum od tmavě modré přes šedou k růžové a zlaté nejen koloruje, ale i utváří obsah a atmosféru. Jejím stěžejním médiem je sice malba, běžně však používá různých forem – od objektu přes instalaci až k videoartu. Malířství chápe Koudelová konceptuálně, jako určitou platformu, výchozí bod pro zásadní témata. Jak sama uvádí: „Za všudypřítomný podvědomý motiv považuji čas, jeho plynutí, nelineární vnímání a to, jak se s tím člověk vyrovnává. Samotná malířská forma je toho vlastně vizualizací. Všechny motivy se usazují ve vrstvičkách sedimentu a já jsem jen jejich prostředkem, když je pomocí toho nejmenšího štětce a minimálního pohybu po jedné zaznamenávám.“ Ve výsledných dílech se tak snoubí estetický zážitek s podstatou lidské existence.

Pro umělkyni je nikoliv náhodou příznačný motiv vzácného nerostu s povrchem utvářeným liniemi, jež jsou poskládány z pradávných vrstev. Ten se v její tvorbě opakovaně objevuje v různých podobách. Pohoří, drahé kameny a nekonečné ornamenty obrazců minerálních řezů, které doprovází duhy, paprsky a další optické jevy. Formule se proměňuje, avšak podstata materiálu zůstává rozpoznatelná. Od běžného kamene po drahokam, který si lidstvo přivlastnilo jeho zasazením do šperku. Znatelné jsou vlivy východní filosofie i antické mytologie. Vždyť právě skrze kámen v prstenu byl Prométheus navždy spojen se skálou v pohoří Kavkaz, k níž byl dříve přikován.

Zásadnímu postavení vzácného kamene ve šperkařské produkci a jeho věčnému spojení s lidskou existencí, která se snaží skrze klenoty uchovat ve vědomí, se Koudelová věnovala i ve své zatím poslední samostatné výstavě Our Bodies So Soft, Our Lives So Epic v brněnské Fait Gallery Preview (2019). Již název dává do kontrastu pomíjivost lidského těla s touhou po nesmrtelnosti zhmotněnou v drahých objektech, jakými jsou šperky, ale i umělecká díla. Opakující se zdobené ruce a chodidla byla v expozici propojena zlatým řetězem, který provázel instalací jako klubko nitě Minotaurovým labyrintem. Stylizované končetiny připomínaly nejen přívěšky na žebráckém náramku, ale i votivní nápodoby vytvářené věřícími jako poděkování za uzdravení. V tvorbě Koudelové se ale opakovaně objevují i další symbolické části lidského těla jako třeba oko, symbol zraku, vidění i nalézání, který se může vztahovat stejně tak k hledači minerálů, jakož i k umělci a k jeho v mnoha aspektech podobné praxi.

„Referencemi na jiná umělecká díla nebo spíš dobové náměty a styly polemizuji nad lineární časovou osou, jejíž lidská historie je z hlediska geologických jevů legračně krátká. Časté horské scenérie, ale i figury, architektonické prvky a kompozice, mnohdy vychází z renesanční malby [vztahu renesance a současnosti se Koudelová věnovala ve své diplomové práci s názvem Všechno, co teď je a proč je quattrocento těžce contemporary, AVU, 2016 – pozn. MB], potažmo z antiky. 
Hlína a písek jsou pro mě důležité živé materiály s téměř biblickým významem. Splývají mi s lidským tělem a poušť je pro mě nějakým podvědomým iracionálním zobrazením mé duše,“ konkretizuje téma autorka.

Často bývá zdůrazňováno propojení Koudelové tvorby s jejím osobním životem. Nejde přitom jen o častou spolupráci s partnerem Ondřejem Basjukem (od svatby v roce 2015 bývá umělkyně uváděna také pod celým jménem jako Šárka Basjuk Koudelová). Partnerská spolupráce je jen jedním z fragmentů, ze kterých se její komplexní tvůrčí praxe skládá. Nejvýraznějším z nich je mineralogická záliba, jež má přitom prapůvod už v raném dětství. Koudelová pochází z Českých Budějovic a hledání opálů na polích v okolí jihočeského města se věnovala již v útlém věku, přičemž tato zkušenost pro ni byla zcela formativní a ovlivnila její další výtvarné zaměření. Že na Střední škole umění a designu v Brně zvolila ateliér Vědecké kresby a ilustrace Pavla Dvorského, se při pohledu zpět zdá být zcela logické. Inklinace ke kvazivědeckému zobrazování se později také stala jedním z klíčových prvků její tvorby. Autorčiny obrazy ale spíše než výstupy z laboratoře připomínají sen alchymisty toužícího po nalezení kamene mudrců. S vědeckými pojmy Koudelová své výstavy spojuje i formálně. Expozice v Galerii výtvarného umění v Chebu (2017) se kupříkladu jmenovala Prism, což odkazuje k podmínkám určujícím úhel pohledu, ale i k hranolu rozkládajícímu světlo.

Po ukončení brněnské střední umělecké školy Koudelová dále pokračovala v uměleckém vzdělávání; mezi lety 2007 a 2009 studovala Knižní grafiku v ateliéru Milana Erazima na Vyšší odborné škole grafické v Praze, zásadní však pro ni bylo až studium na Akademii výtvarných umění. A to jak z profesního, tak osobního hlediska. V ateliéru Grafika 2 Vladimíra Kokolii studovala společně se svým budoucím manželem a prošla také ateliérem Kresba Jiřího Petrboka, kde při závěrečné výstavě zaujala nejen jako umělec, ale i kurátor, když pro skupinovou prezentaci s názvem Pokoj pro Petrboka (2014) vytvořila koncept i instalaci. Na Akademii se také dva roky věnovala malířství. V letech 2014–2016 studovala v ateliéru Malba 2 Vladimíra Skrepla, přičemž roce 2015 pobývala na Vídeňské akademii v Ateliéru abstraktní malby u Univ.-Prof. Mag. Erwin Bohatsch. Později svá díla v rakouském hlavním městě prezentovala ještě několikrát (expozice Your Delicious Dreaming, Salon Goldschlag, veletrh viennacontemporary  – international art fair v zastoupení galerií ZAHORIAN & VAN ESPEN).

Kurátorská praxe je jednou z dalších zásadních poloh tvorby Šárky Koudelové. Plně ji rozvíjela při vytváření výstavního programu platformy k.art.on gallery v rámci pražských Karlin studios, kterou mezi lety 2012 až 2015 provozovala spolu s Ondřejem Basjukem. V jejím přístupu je znatelná citlivost k práci jiných autorů a zájem o různé přístupy v prezentaci umění i v jeho shromažďování. Sběratelství bylo přímo tématem výstavy nazvané Sběratelův drobnopis – Specifický vztah k realitě (OGV Jihlava, 2014), kde zkoumala vztahování se ke světu skrze koncepčně vybírané objekty.

Zásadní je pro ni ale především prolínání umělecké a kurátorské praxe, které se dále promítá do celé struktury výstavního procesu. Nejasná hranice mezi rolemi byla dobře znatelná například na výstavě Hiystoery (Galerie 209, FaVU Brno, 2018), kde text kurátorky a teoretičky Anežky Bartlové použila do videa, jež bylo součástí instalace. Při výstavě Horký písekmezi sandálem anohou (Zahorian Van Espen, Praha, 2019) zase jako tisková zpráva sloužil vlastní text umělkyně a naopak ten od kurátorky Evy Skopalové byl vytištěn a umístěn jako součást výstavy. V tomto ohledu se ale zatím jako nejzásadnější jeví projekt Too Close To Far (Studio Prám, Praha, 2020), v němž participovali umělci původem z různých částí světa nyní žijící v Praze. Koudelová koncept přibližuje takto: „K projektu jsem přizvala sedm umělců, ale nechala jsem jim pro představení hlavních myšlenek volnou ruku. Na jejich díla jsem reagovala vlastními objekty, které propojovaly celou expozici. K výstavě vyšel katalog, kde dostal každý z vystavujících svůj prostor. Příspěvky jednotlivých autorů v katalogu vizuálně propojují pseudo kaligrafické ‚popiskyʻ u každého z nich, které jsou použité i na mých cihlových objektech. Svoji roli tak chápu jako nějakým způsobem tmelící. Byla to pro mě ideální výstava a zobrazení toho, jak chápu umění – ne jako konkurenční boj, ale jako proud souvisejících dějů.“ Výstava byla zamýšlena jako první kapitola třídílné série, v níž Koudelová hodlá tímto skupinovým způsobem zpracovávat výrazná témata.

Za velký úspěch z pohledu mezinárodního obchodu lze považovat také zařazení obrazu s názvem Feeling Alive Again do aukce zaměřené na zajímavé mladé talenty ze střední a východní Evropy, kterou v roce 2020 pořádal  Sotheby’s. Plátno s pro umělkyni charakteristickou scenérií se prodalo s několika příhozy. Obdiv k přírodním materiálům a jejich estetickým kvalitám spolu s tlumenou škálou barev se setkává se vkusem mileniálů, respektive tím, jak je v západní kultuře definován. Zájem o povrch a klamavost vzhledu ve vztahu ke skutečným vlastnostem látky sev minulé dekádě projevoval u absolventů uměleckých škol napříč světovými metropolemi. Koudelová tak bezesporu patří na současnou mezinárodní scénu spřízněna s umělci zabývajícími se novou materiálností. Její tvorba však pracuje i s existencionálními přesahy, se symboly a zásadními společenskými tématy. To se ukázalo v již zmíněných kurátorských projektech: Too Close Too Far zdůrazňoval, že je jedno, odkud pocházíme a kde zrovna jsme, důležité je to, co zrovna děláme, výstava Hiystoery zase na příkladu izraelsko-palestinského konfliktu akcentovala to, že kdo je označen jako vítěz, závisí na perspektivě vypravěče a jeho výkladu historie. Také expozici Horký písek mezi sandálem a nohou Koudelová sama řadí mezi „podprahově aktivistické výstavy“. 

Zájem o sociopolitická a ekologická témata, který je příznačný pro celou její, ale i nadcházející generaci, potvrzuje jasné místo, které této autorce v rámci současné světové umělecké produkce náleží. Bez nadsázky lze říci, že tvorba Koudelové (ať již umělecká nebo kurátorská) je do detailů promyšleným plánem, vizuálním průvodcem, který svět, jenž nás obklopuje, umožňuje nově procítit. Skrze vysoce estetické hledisko své umělecké produkce odhaluje pomíjivost lidského bytí a zároveň ukazuje cestu k věčnosti, kterou ve své komplexnosti uchovává kámen stejně jako umění.

text: Michaela Banzetová