Petr Lysáček

Petr Lysáček

1961

Petr Lysáček patří mezi významné české umělce, kteří nastupovali na výtvarnou scénu v 90. letech 20. století. Ve své práci využívá širokou škálu médií (z nichž některá mísí dohromady): instalace, objekt, fotografie, malba, video, performance. Upozornil na sebe již v době studií na AVU, kdy se výrazně zapojil do výtvarného dění coby člen skupiny Pondělí (založena 1989). Tvorba jednotlivých členů skupiny měla některé společné prvky, mimo jiné smysl pro odstup, ironii a humor apod. To z díla některých umělců skupiny později vymizelo. Dílo Petra Lysáčka si naopak tento charakter udrželo i nadále. Lysáček v současnosti žije v Praze, ale dlouhá léta po studiích pobýval v rodné Ostravě a tamní scénu velmi ovlivnil (společně s Jiřím Surůvkou). Spolu s dalšími umělci v Ostravě zorganizoval řadu kontroverzních akcí, mimo jiné festival akčního umění Malamut, který se stal nejdůležitější přehlídkou tohoto typu umění na české výtvarné scéně (1994-1998). Petr Lysáček je od roku 1994 vedoucím ateliéru intermediálních forem na katedře výtvarné tvorby Ostravské university, kam nyní z Prahy pravidelně dojíždí.

Petr Lysáček ve své tvorbě často pracuje s prvky ready-mades a neo-dada, které mu pomáhají zpochybňovat zaběhané formy a obsahy. Je mistrem ve zpracovávání nalezených či různě získaných předmětů. Tyto předměty recykluje a někdy dotváří vlastními zásahy tak, že vznikají nové souvislosti. V některých objektech či instalacích jde o vyslovení hlubších spirituálních symbolů, které jsou ovšem podrobeny – pro Lysáčka příznačné - ironii. Tak je tomu například v jedné z raných instalací Rozcestí (1993), v níž autor použil vozík s dětskou stoličkou posazenou na kolejnice, jež se rozbíhají do tří stran tak, že pohyb na kolejích je reálně nemožný. Dětská sedačka symbolizuje svět dítěte, které – na rozdíl od dospělých – najde řešení v neřešitelné situaci. Instalace je symbolem kreativity – někdo cestu dál nalezne. Koleje mohou pokračovat do neznáma: jde o setkání dvou realit – jedné té praktické a jedné, která jde za náš svět.

Dalším příkladem je dílo Nakloněno smyslem i soklem (2000). Jde o ironický objekt složený z nalezených předmětů, soklů a železných trubek. Tvary balancují v nevyvážených polohách. Lysáček v tomto objektu, který vyniká jednoduchou skladbou, zpochybňuje estetiku minimalismu. Lysáčkovy objekty jsou záměrně „neumělecké“ a pracují často s estetikou ošklivosti, banality a kýče.

Na poli Lysáčkovy dvourozměrné tvorby vzniká řada „maleb“ nebo „materiálových obrazů“, které jsou vytvářeny zcela nevšedními technikami, jež Lysáček vynalézá či inovuje. Většinou se totiž nejedná o klasickou malbu, ale o nevšední malířské techniky (malba lihovým fixem, malba silikonem atd.). Malba je často kombinována s 3D předměty, takže se dílo pohybuje na pomezí obrazu a malby. Jedním z častých námětů těchto obrazů je svět známých osobností. Tak vznikl např. obraz Air Funes (2008), jež je portrétem slavného francouzského komika, který byl u nás populární v době Lysáčkova mládí. Pozoruhodná je technika této „malby“: Lysáček maluje lihovým fixem na podklad složený z vrstev gumových pásek a nad hlavou herce se vznáší orel vyříznutý z plexiskla.

Portrétu je věnován i cyklus Co s nimi (2008), jehož hlavními protagonisty jsou čeští i světloví filozofové (např. Petr Rezek, Ladislav Hejdánek, Václav Bělohradský, Emanuel Rádl, Jan Patočka, Egon Bondy, Miroslav Petříček Edmund Husserl). I zde Lysáček použil nevšední techniku: tváře jsou vyskládány z granulovaných válečků (zakoupených v Ikee), které se po složení do obrazu zažehlí horkou žehličkou. Na pomezí malby se ocitá i další dílo Černý jestřáb (2008), v němž autor „namaloval“ tavicí pistolí silikonem americkou helikoptéru. Černý proto, že na straně obrazu je umístěn černý plyšový medvídek (který dle slov autora spadl do černé latexové barvy). Název obrazu je pak výsledkem sémantické hry.

Ve výčtu děl, kde hlavní roli hrají nevšední technika, recyklace a nápaditá hra s materiály a významy zobrazovaných předmětů, bychom mohli pokračovat do nekonečna. Jisté je, že Petr Lysáček je jedním nejvynalézavějších umělců posledních dvaceti let. Jeho práce ale nejsou pouhým technickým cvičením: díky humoru a ironii jemu vlastním odkazují k absurditě a relativizují obecně chápané umělecké hodnoty a vznášejí tak otázky po smyslu umění i života.

text: Ivona Raimanová