Pavel Matyska

Malby Pavla Matysky působí dojmem, že se všechny výjevy odehrávají za mlžnou membránou odstínu, který vznikl několikaletým mícháním všech barev dohromady, tak jako to dělají děti. A opravdu mám pocit, že Pavel ke své malířské formě a této tonalitě došel skrze expresivní strategii, která je vlastní třeba i Vladimíru Skreplovi, tedy skrze snahu o odstranění všech naučených společenských nánosů, bránících zachycení jádra problému. V posledních letech se zdá, že se Pavel skrze své obrazy snaží předat různé, přinejmenším zneklidňující zprávy. Ty jsou v pusté krajině nebo mezi humanoidními mrakodrapy s kinkongovskými pohyby vyskládané z přírodnin, polínek nebo naopak aut, někdy jsou viditelné na první pohled, jindy nám přesné znění napoví až název. Zdá se, že jde často o bezzubá prohlášení, zachycená v hluku názorově přesycené doby a přenesená do krajiny, kde zamrzl čas. Jindy tušíme, že jsou okrajem poznámkového bloku, kam si Pavel bezmyšlenkovitě napsal slovo z rozhovoru nebo vzkaz sám pro sebe. V polopusté krajině Pavel souběžně maluje náměty, které by se skoro daly nazvat „ze života pračlověka“, kdy znázorňuje pramuže i praženy u činností, působících jako běžné výjevy z jejich dávných dnů. Kombinací obou těchto obrazových typologií je jinotaj Miluju Lucy, který je odkazem na Lucy, pojmenovanou podle písně Lucy in The Sky with Diamonds od Beatles – jediný archeologický nález kosterních pozůstatků australopitéka ženského pohlaví. Kromě toho se po časové ose pouští ještě dál a často zobrazuje dinosaury v prehistorických scenériích s palmami a vybuchujícími sopkami. Jakousi smyčkou se současností jsou pak ty obrazy, na kterých vidíme už jen dinosauří kostry v potemnělých nebo rozpadajících se interiérech.