Ondřej Basjuk

Ondřej Basjuk patří mezi autory mladší generace, kteří pracují s rozmanitým a mnohovrstevnatým dědictvím malby s respektem a zároveň bez rozpaků. Z jeho obrazů, ale i kreseb, objektů a instalací jasně vyplývá, že tu nejde o pouhé vnější sebevymezení vůči starším umělcům nebo o prvoplánové útoky na kulturní dědictví. Přitom je ale v jeho práci přítomna strategie zcizování, boření, rozkládání, destrukce a přetváření toho, co nazýváme obrazem. Bezprostřední vstup do problematiky přetváření či dekonstrukce obrazu tkví u Basjuka v posunu těžiště samotného myšlení. To aktivně reaguje na různé druhy manipulací uvnitř i vně umění. Právě reakce na tyto podněty, které nejsou pouze umělecké, se u něj podílejí na proměně malířského tvarosloví a celkového pojetí obrazu.

Pro Basjukovu práci bylo určující nejprve studium grafické knižní kultury a později kresby a grafických technik v ateliéru Vladimíra Kokolii. Znalost výtvarných zákonitostí získaná studiem se stala základem pro to, aby na jejím pozadí mohl razantně zaznít svébytný autorův názor. Svobodné ovládnutí kresby umožnilo Basjukovi realizovat cestu „myšlení obrazem", bez pomocných vysvětlovacích nástrojů, v dnešní době obvyklých. Princip jeho imaginace je jinotajný, forma však promlouvá jasně a pádně. Autor směle skicuje své kritické vize, rozbíjí obrazové kánony, demaskuje konvence a expanduje do prostoru s cílem zesměšnit různé druhy estetického i společenského pokrytectví. Neváhá se inspirovat rodokapsem, renesancí, Zdeňkem Burianem, vojenskou ostrahou hranic či uměním dálného Východu. Motivy platonských jeskyní, děr, škvír fungují jako trhliny v matrixu, kterými je možno zahlédnout jiný svět než ten, v kterém setrváváme. A to lepší i horší. Svět uprostřed nehmotných dat, která vše překrývají, je jako prostor vědomí destruován a s ním je zcizována i role člověka s jeho schopnostmi a možnostmi. Basjuk na tuto situaci kriticky reaguje.

Oblastí, v níž autor nejčastěji „operuje", je jakási mytická minulost prolnutá se současností, respektive jejich hybridní rubová strana. Rámec pro zdánlivě osvobozující procesy a činnosti, jakými jsou například vědecké objevy, překračování hranic poznání, verneovské dobrodružné výpravy, náboženská vytržení, maniakální sběratelská činnost nebo pouhé trampské výlety za město, je tu konstruován jako jízlivě ironické divadlo plné apartních, artistických i krutých představení. Prostor zalidňují postavy komediantů, manekýnů, nadšenců a bláznů balancujících nad smrtonosnou propastí. Nikdo se však nevzdává svého cíle. Historie zde není ničím jiným než formou podivného vyprávění, které účelově odkrývá či zakrývá hlubší skutečnost. Podstatné je to, že součástí obrazového převyprávění minulosti jsou Basjukovy výrazové experimenty, které obracejí naruby i samotnou malbu. Metaforická inverze malířského jazyka společně s dekonstrukcí a často i destrukcí obrazu analogicky odpovídají pociťované destabilizaci společenských hodnot. Zatímco co obrazy jsou často špinavé, jejich zření usiluje o maximální čistotu.

text: Petr Vaňous, 2014

foto: Jiří Salik Sláma