Miloslav Chlupáč

Miloslav Chlupáč (1920 - 2008) studoval původně medicínu, ale po uzavření vysokých škol v roce 1939 se vyučil kameníkem. Během války začal studovat na pražské Uměleckoprůmyslové škole v ateliéru prof. Karla Štipla a po roce 1945 se jako předseda studentské rady podílel na reformě UMPRUM, která ji povýšila na školu vysokou.

V šedesátých letech sehrál důležitou roli nejen jako umělec, ale též jako organizátor, příležitostný publicista a zejména jako neoficiální mluvčí pokrokového křídla výtvarné obce.

Byl členem skupiny Máj 57 (společně s Jiřím Balcarem,  Robertem Piesenem, Stanislavem Podhrázským, Zdeňkem Palcrem, Zbyňkem Sekalem a dalšími).

Účastnil se více než dvaceti sochařských sympozií po celém světě a byl zakladatelem prvního sympozia u nás (v roce 1963 ve Vyšných Ružbachách na slovenské Spiši).

První samostatnou výstavu měl v roce 1962 v pražské Nové síni, další až v roce 1985.

Chlupáčův dar plastického myšlení využívá trvalého napětí mezi podílem smyslových a rozumových složek při procesu vzniku sochy. Každá ponechává základní podobu archaického znaku. Odpovídá to sochařovu zámyslu, aby si výsledky trpělivé modelace podržely nenápadnost a divák mohl setrvat v dojmu, jako by se na podobě plastiky rozhodujícím způsobem zúčastnila sama příroda a její živly.

Dr. Jiří Šetlík
z rukopisu Cesty po atelierech 1977-87

Miloslav Chlupáč se celý život držel klasické podoby sochy a nenechal se ovlivnit materiálovými či formálními inovacemi, které zcela proměnily podobu sochařství. Od ženských figur, budovaných z ostře seříznutých objemů a harmonicky komponovaných pro pohledy z různých stran, přešel v 60. letech k měkčí modelaci, v níž je tvar pouze naznačen, a dostal se až na hranici abstrakce. Při návštěvě Mexika v roce 1968 jej zaujala archaická plastika, jejíž vliv pak najdeme především v sérii Hlav. Vedle sochařství se celý život věnoval i malbě, vždy ji však považoval spíše za privatissimum a vystavoval ji jen zřídka. Integroval do ní některé jemu blízké prvky z dějin moderního umění, ať už je to kubistická stylizace tvaru či tajemná atmosféra obrazů celníka Rousseua, Yvese Tanguyho či Karla Černého. Kromě jiného je i autorem celé řady textů jak memoárových, tak i čistě teoretických.

Marcel Fišer