Milan Maur

1950

Milan Maur se v 80. letech zařadil mezi čelní představitele konceptuálního umění, orientovaného na přírodní tématiku. K výtvarnému umění se dostal jako ryzí amatér. Spolu s dalšími školenými (Václav Malina) i neškolenými malíři a malujícími teoretiky (Bronislav Losenický, Vladimír Venda) navštěvoval na přelomu 70. a 80. let výtvarný kroužek, který v Plzni po svém penzionování vedl Jiří Patera, mnohaletý asistent Martina Salcmana na pražské pedagogické fakultě. Adepti si zde osvojovali základy obrazové kompozice, postavené na plošné malbě výrazně koloristického ladění.

Důležitým impulsem pro Maurovu tvorbu bylo několik prázdninových cest do Bulharska na počátku osmdesátých let. Pohled v některých obrazech sestupuje pod horizont, takže pouze srovnáním s dalšími obrazy tohoto cyklu zjistíme, že zdánlivě abstraktní tvarosloví je transformovaným krajinným motivem. Maur si tu vyzkoušel barevné řešení, založené pouze na jedné barvě. Jestliže v těchto obrazech dominovaly rozžhavené žlutě, v následujícím cyklu Sušení prádla převládají studené barevné škály. Zkoumání kompozičních pravidel zde začíná převažovat nad potřebou spontánní plenérové malby a autor nakonec dospívá k meznímu problému – řešení vztahu dvou bílých ploch. Zde už však nejde o obraz, nýbrž o kolážovaný objekt, byť se stejným názvem.

Následně se už obrátil k ryze konceptuální problematice, vždy však spojené s nějakým obrazovým artefaktem, který je výsledkem akce, nebo alespoň textovým a grafickým raportem, který má svou specifickou estetiku. Od matematické náhody, simulované hody kostkou, se obrátil ke zkoumání vztahů pravidla a náhody v přírodních procesech, kde našel svoji nejvlastnější polohu. Mezi jeho charakteristické práce patří např. záznamy postupného opadávání listů na větvičce, které předtím označil čísly odshora dolů (výsledkem je raport s číselnou řadou), nebo lineární záznamy, v nichž zachycoval pohyb stínů stromů či kolísání hladiny řeky. Mimořádným a ojedinělým dílem je akce, kdy během jednoho dne absolvoval pěší cestu ve volné krajině po trase, určené pouhým sledováním slunce – raportem je v tomto případě zákres trasy do mapy. V dosud poslední periodě své tvorby vytvářel gestické záznamy pohybu drobného hmyzu.

Přírodní práce Milana Maura někdy nabývají až kvazivědeckého rázu. Naopak texty, které se stávají součástí výsledného „obrazu", je obohacují o takřka lyrické kvality (17. května 1993 jsem na své zahradě obkresloval stín vrhaný hrušní a vnímal vůni kvetoucích stromů). Zejména v osmdesátých letech se objevuje i ekologický aspekt ( 11. 5. 1983 jsem se v Krušných horách dotýkal umírajících stromů, protože jsem nevěděl, jak jim jinak pomoci.).

V devadesátých letech Milan Maur postupně ukončil svou aktivní tvorbu a začal se naplno věnovat podnikání v oboru slavnostního osvětlení měst, což odpovídá jeho původnímu vzdělání, v němž je stejně úspěšný jako před tím ve výtvarném umění.


text: Marcel Fišer