Marie Blabolilová

Marie Blabolilová se projevila jako výrazný talent už v 70. letech 20. století, kdy se zařadila mezi přední osobnosti mladé generace vedle K. Gebauera, V. Nováka, I. Ouhela, P. Pavlíka, M. Rittsteina a dalších. Její tvůrčí projev je přímočarý, jednoduchý a střídmý. Vychází ze soustředěného pozorování okolního světa, zobrazení však není popisně realistické. Originálně se v něm prolíná senzibilita s věcností, komorní pohled s univerzálním. Marie Blabolilová zachycuje vždy určitý fragment reality, její dílčí úsek, obyčejné věci a předměty, které jsou jí důvěrně známé. Vyjadřuje se jasně, konkrétně a srozumitelně. Přesto její dílo nepostrádá citlivost, má poetický aspekt a zobecňující přesah. Střídavě se zabývá malbou a grafikou, věnuje se také restaurování nástěnných maleb.

Schopnost přizpůsobit se stylu hotového díla originálně využívá ve své volné tvorbě. Tam ovšem původní obraz nebo ornament dál dotváří. Odjakživa měla odpor k jakémukoliv omezování. Proto při studiích na pražské AVU na ni nejvíc zapůsobil profesor Jiří John, který ponechával studentům potřebnou volnost. V jeho typickém rukopisu, založeném na oproštěnosti a systematickém vrstvení tenkých linií, našla určité poučení.

Od malby vzápětí přešla ke grafice, ve které jí nejvíc vyhovuje technika čárového leptu. Základ jejího svébytného rukopisu představuje grafický rastr. Čáry mají různou intenzitu, jsou kladeny těsně vedle sebe, vertikálně, horizontálně nebo šikmo a tvoří uspořádanou strukturu. Přesný řád linií je občas narušen jejich vynecháním, čímž vzniká prázdné místo. Neukončenost vyvolává dojem prchavosti a proměnlivosti. Pomocí rastru zpodobuje kuchyňská zátiší, bytové interiéry, městská zákoutí i krajinné scenérie.

Typickým prvkem je absence lidské figury – bloky domů jsou opuštěné, ulice zůstávají prázdné, interiéry a krajiny jsou zobrazeny bez lidí, což v černobílém grafickém provedení vyvolává existenciální pocity a vede až k apokalyptickým vizím (např. Pískoviště, Krajina 3. tisíciletí, Zmrtvýchvstání aj.). Podobný přístup uplatňuje také v malbě, kterou začínala a v 80. letech 20. století se k ní znovu vrátila. Od 90. let v její tvorbě převažuje. I zde dominují civilní náměty, chybí figura a projevuje se smysl pro systém a přesný řád. Základ malby tvoří pravidelný vzor, druhou rovinu představuje konkrétní motiv, známý z běžného života (např. Telefonní budka, Kuchyňské zátiší, Knihovnička, Radiátor, Židle a stůl, Sklenice, Rádio, Šaty, Zástěra, Prádlo na šňůře apod.). Někdy pozadí a přední plán splývají, plochu obrazu zaplňují opakující se motivy, což uplatňuje zejména při zobrazení krajiny a přírodního dění (např. Padající sníh, Bouřka v poli, Obilí, Les, Sad, Kytky za plotem, Slunečnice, Břízy, Modříny apod.).

Bohatou inspiraci čerpá z typického zařízení českých domácností z předrevolučního období. Magickou přitažlivost našla v barevnosti a ornamentech starého podlahového linolea, které nejprve překreslovala a začleňovala jako součást pozadí v mnoha obrazech. Od poloviny 80. let na linoleum přímo maluje, používá ho jako podklad a východisko pro nově vzniklou kompozici. Původní vzor částečně ponechává, částečně mění nebo asociativně rozvádí.

Oblíbila si také malířský váleček, zanechávající na stěnách bytů kýčovitý otisk, který povýšila na ušlechtilý prostředek, jímž lze vytvářet kultivovaný obraz. Její pozornosti neunikl ani další typický bytový doplněk - zarámovaná reprodukce známého obrazu. Tištěnou reprodukci začleňuje do akrylových maleb s námětem interiéru a vytváří působivou koláž, obsahující jemný humor. V určitém směru Marie Blabolilová předběhla svoji dobu, uplatnila netradiční metody, které se v české malbě rozšířily až později s nástupem tvůrců o generaci mladších.

Autor anotace
Vilma Hubáčková, 2013

foto: Jindřich Nosek

CC BY-SA 4.0