Ludmila Jiřincová

Ludmila Jiřincová se narodila 9. května 1912 v Praze. U Ludmily se už od útlého dětství projevoval mimořádný talent. Ludmila se šla nejdříve učit malířskému řemeslu k nadanému Rudolfu Vejrychovi. Pobývala zde deset let. V letech 1934 až 1935 pobývala na Státní odborné keramické škole v Praze u profesora Václava Vokálka. Na základě doporučení Otakara Nejedlého pokračovala od roku 1936 ve studiu na Akademii výtvarných umění v Praze. Zde navštěvovala grafickou speciálku prof. T. F. Šimona. V letech 1937 a 1938 se uskutečnily na doporučení T. F. Šimona její návštěvy v Paříži, kde si své grafické znalosti prohloubila zvláště v grafickém kabinetu Legarec-Sagôt. Svoji první výstavu uspořádala v říjnu 1940 v Mazáčově výstavní síni ve Spálené ulici v Praze. Její práce se zde líbily, takže krátce po výstavě dostala nabídku nakladatele Františka Jana Müllera ilustrovat Pantoumy o lásce Jaroslava Seiferta. Ilustrace byly zdařilé. Z tohoto důvodu brzy následovaly další objednávky na ilustrační cykly. Ilustrace se staly významnou složkou její výtvarné práce. Ilustrovala okolo 360 knih, zvláště se zaměřovala na básnické sbírky. Získala za ně četná uznání nejen na domácí půdě v soutěži nejkrásnější kniha roku. V New Yorku v roce 1964 dostala cenu za nejkrásnější knižní obálku, v Bologni v roce 1972 zvláštní cenu za ilustrace. V roce 1942 se stala řádnou členkou Spolku českých umělců grafiků Hollar, spolupracovala však s ním již dříve. Za svůj život vytvořila více jak 1200 grafických listů. V grafických technikách často objevovala nové možnosti, například od roku 1945 litografii na asfaltu. Významná byla její tvorba exlibris, které se věnovala od roku 1939 do roku 1992. Vytvořila jich více jak 480, a to převážně leptem a litografií. Námětově v exlibris převažují dívčí hlavy, dívčí akty, náměty z přírody, zpracovávala rovněž náměty ze svých ilustrací. Za tvorbu exlibris získala řadu cen. Členkou Spolku sběratelů a přátel exlibris byla od roku 1962. Středem její výtvarné tvorby byla především mladá žena, vystupující i jako symbol lidského údělu. Ráda zachycovala i krajinu a přírodu. Vytvořila přes 2000 obrazů. Mezi časté náměty L. Jiřincové patřil rovněž motiv lodičky, opakující se v řadě děl jako imaginární prvek nejisté životní pouti, touhy člověka po neznámém a nepoznaném. Zobrazovala často i oko jako symbol okna do duše. O jejím díle se mluvilo jako o snovém, tajemném, plném stesku. Ona sama říkala, že se především snaží vyjádřit „pravdu svého citu“. K motivům, které ji bytostně oslovily, se často vracela. Kromě novoročenek, známkové a plakátové tvorby vytvořila v roce 1964 kreslený film Slóvce M, kde se pokusila výtvarně zpracovat stejnojmennou středověkou píseň v úpravě Kamila Bednáře. Film byl oceněn například hlavní cenou na festivalu v italské Bologni. Podílela se i na výzdobě budov (kostely, školy, obchodní prodejny i vinné sklípky). Neméně zajímavý je její výtvarný doprovod k vydávaným notám pro zpěv a klavír a přebalům gramofonových desek. Dílo „první dámy české grafiky“, jak se tehdy L. Jiřincové právem říkalo, bylo prezentováno nejen na četných domácích výstavách, ale i v zahraničí (Polsko, Švédsko, Itálie, Velká Británie, Mexiko, Indie, Izrael atd.). V roce 1982 byla jmenována zasloužilou umělkyní. Ludmila Jiřincová zemřela 22. ledna 1994