Jiří Petrbok

V malbě Jiřího Petrboka dochází k vizuálně velmi silnému jevu, kterým je přímé prolínání imaginace a předmětných forem. Je to obrazotvornost, která modeluje výslednou podobu figur. Lidské postavy jsou autorovi především podivným vytěsněným elementem, který se - vyhozen oknem - vrací dveřmi. Fantómy povstávající z šedé zóny podvědomí, spíše něco, nežli někdo. Automaty jako nositelé děsivých vlastností, které někoho připomínají, na něco odkazují, zpravidla na nějaké objektivní fyzické obtíže – s pohybem, s dýcháním, s viděním apod. Tělo se roztápí, hoří, je naleptáváno, teče a odtéká někam pryč. Mizí. Takto nastavený klaustrofobní akt zlehčuje Petrbok vytříbeným situačním humorem založeným na pohybové neobratnosti jednatelů nebo trapnosti nenadálých setkání „něčeho s něčím".
K Petrbokovým ověřeným postupům patří sebeinstalace do kontextu díla. Nejpatrněji například v obraze Procházka na nábřeží (2003). Nukleární rodina jde s kočárkem po nábřeží, v pozadí obehraný motiv Hradčan s Pražským hradem, přičemž jeden ze členů nejužšího společenství nutného k přežití lidského rodu (otec) hoří smrtelným plamenem. Jinotaj, který lze interpretovat různými způsoby, a z kterého mrazí. Manický neklid plodí monstra a „ego hoří". Je to figurace na způsob psychického situacionalismu zachyceného v malířské zkratce. Obraz náhle funguje jako velmi sugestivní sonda pod povrch pragmaticky a materiálně nastavené společnosti sytící ego svých idolů a podkopávající tak vlastní zdánlivě stabilní základy. Nakonec je jedno, zda je figurantem umělec, sběratel, manažer nebo politik. Vždy je to nakonec pacient vedený alfabeticky v registrech lékařských karet: od A do Z.

text: Petr Vaňous, 2009