Jan Vytiska

Jan Vytiska na sebe výrazně upozorňoval již během studií na fakultě umění Ostravské univerzity. I proto byl školou nominován do mezinárodní soutěže nejlepších absolventů uměleckých fakult StartPoint. V roce 2011 pak na veletrhu současného umění Art Prague získal cenu UniCredit Bank Prague Photo Young Award pro umělce do 30 let a v následujícím roce byl vybrán mezi finalisty Ceny kritiky pro mladou malbu.

Ačkoli Jan Vytiska na ostravské fakultě umění působil v ateliéru intermédií, „intermedialitu“ v jeho pojetí můžeme vnímat jako osobitě pojatý proces vznikání malovaného obrazu. Pro čistotu výrazu, jeden hlas a jeden jazyk zde nebylo a není místo. Místo nich přichází ke slovu hybridizace, mutace motivů, přístupů a inspirací. Výtiskovi ovšem prioritně nejde o samotné explozivní těkání mezi rozličnými médii, ale spíše o jejich jakési implozivní vstřebávání, o osobitou syntézu diametrálně odlišných aspektů včleněných do jednoho a téhož média. 

Na obrazech sugestivním způsobem aranžuje prapodivné postapokalyptické scény poskládané z fragmentů přízračných kulis a zaplněné rozličnými individui, snad lidmi, snad mutanty, nebo prostě monstry, jejichž vizáž v ohořelých či zatuchlých ruinách jakoby sama za sebe odkazovala na morbidní detaily prvotních malířských inspirací napájených zkušenostmi, zážitky ze života na Valašsku, zaslechnutými historkami zaplněnými absurdními situacemi a pointami, nebo i fascinací béčkovou filmovou produkcí, streetovou a DIY estetikou.

Výsledkem této skrumáže motivů a inspirací jsou obrazy a malby, které svou podivností zaujmou jak naprostého laika, tak i poučeného diváka. Jan Vytiska se v nich dokázal povznést nad spekulativnost i konceptualizaci uměleckého gesta a nahradil je přímostí imaginativní sugesce. Spolu s tím ale vybalancoval i nebezpečí lacině efektní líbivosti založené na fascinaci morbidností či popisnou ilustrativností. To, čím je fascinován, a co se v jeho imaginaci repetitivně vynořuje (vyhřezlé oko, vlčí muž, hořící dřevěnice), není nástrojem povrchní šokové strategie toužící po davovém přijetí. Je to naopak potvrzení fascinace jinakostí a podivností, fascinace dynamickým pnutím vznikajícím ve spojeních nespojitého, v porušení pravidelného, zviditelnění nečekaného či zpřítomněním traumatického.

Komické s tragickým se v kulisách Vytiskových obrazů proplétá tak přirozeně a úzce, až se zdá, že jde o autorův záměr ukázat divákovi, že jedno i druhé k sobě neoddělitelně patří, že je to součástí našeho každodenního panoptikálního kabaretu, který nechceme ani znát, ani tušit. Kabaretu, v němž není místo pro kritéria a žebříčky, pro vysoké a nízké, kde ale naopak cosi zvláštního přes všechna omezení, překážky a přes veškerou nepravděpodobnost raší nebo se objevuje tak, jako se vynořuje a bují plevel a náletové dřeviny v zakázaných zónách, opuštěných osadách, vybydlených barácích či zapomenutých brownfieldech uprostřed našich měst.

text: Martin Mikolášek