Jan Svoboda

Po nedokončených studiích modelérství porcelánu (1949–50) ve Staré Roli u Karlových Varů studoval Vyšší školu uměleckého průmyslu v Praze (1950–54), od roku 1952 specializovaný obor scénické výtvarnictví (prof. Richard Lander). Fotografoval především zátiší, v počátcích tvorby také krajinu a akty. Pracoval jako reklamní grafik, průmyslový návrhář a fotograf. V letech 1963–1964 byl členem skupiny výtvarných umělců Máj. Byl také kongeniálním dokumentátorem díla řady výjimečných českých umělců (Aleš Veselý, Stanislav Kolíbal, Zdeněk Palcr, Václav Cigler a další).

V raném díle byl silně inspirován Josefem Sudkem (jeho vliv shrnula v roce 1983 společná výstava obou v Roudnici nad Labem). V letech 1971-1983 byl zaměstnán jako fotograf v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. Za vrcholné shrnutí jeho díla je považována výstava v brněnském Domě pánů z Kunštátu v roce 1975, v průběhu 80. let se Svoboda propadal do tvůrčích depresí, které vyústily v jeho předčasný skon.

Námětem jeho fotografií jsou běžné předměty, často opakovaně tytéž (např. cyklus Stůl), které využíval pro vyjádření nálad vytvářených různými šedými odstíny, inspirované Cézannovou teorií barevného valéru. Charakteristickým rysem jeho fotografií jsou velké rozměry zvětšenin adjustované na tvrdých kartonech přímo na zeď bez rámu, až obsesivní důraz na kompozici a iluzivní ztvárnění prostoru.

Jan Svoboda představuje významnou osobnost českého výtvarného umění, který se pokusil redefinovat jazyk fotografie ve vztahu k malířství a sochařství. Od konce padesátých let se přes existenciálně pojatá zátiší propracoval až k otázkám po pravidlech a hranicích fotografického obrazu, jeho kompozice, tonality i fyzické podstaty. Od konce šedesátých let pak jeho tvorba vrcholí filosoficky sebereflexivními obrazy, často přímo citujícími a zobrazujícími vlastní tvorbu, které ho řadí mezi světové průkopníky fotografické apropriace.