Jan Smetana

Jan Smetana se narodil 3. října 1918 v Praze. V roce1936 začal studovat výtvarnou výchovu na fakultě architektury při ČVUT v Praze (profesoři: O. Blažíček, K. Pokorný, C. Bouda).
Jan Smetana neopakovatelným způsobem naplnil svůj život tvorbou. Zrcadlí se v ní pocity člověka neklidné doby druhé poloviny našeho století. Ze studií profesury kreslení na Českém vysokém učení technickém vytrhly pražského rodáka hrůzné události, jež přinesla okupace našich zemí nacistickými usurpátory. Patřil mezi studenty, kteří byli po násilném uzavření českých vysokých škol zavlečeni do koncentračního tábora. Když se ještě za války mohl vrátit domů, představil se navzdory stísněným poměrům jako překvapivě zralý malíř a grafik. Jeho tvůrčí zrání urychlily jistě životní zkušenosti. Rozhodující byla však jeho vůle, zasvětit život umění, jímž chtěl odpovědět rozkolísanému času i sám sobě. Předpokladem ke splnění cíle byl jak Smetanův vyhraněný intelekt, tak básnivý vztah ke skutečnosti. Za jejími stíny nacházel díky obraznému myšlení především její zázračné podoby. Navykl si na pracovní kázeň a šíři jeho rozhledu v oblasti výtvarné, literární i hudební pomohlo kulturní prostředí rodiny, v níž vyrůstal. Touha po poznání ho přivedla ke znalosti vrstev uměleckého dědictví, jež ho formovalo, orientováno zvlášť na hodnoty avantgardní moderny Pařížské školy, aniž by se vzdával podnětů z výtvarné tradice rodné země, z níž se rád odvolával na poučení z malby K. Purkyně a B. Kubišty. Toto duchovní zázemí se natrvalo stalo páteří jeho tvůrčího života. Zařadil se jako jeden z nejmladších do společenství Skupiny 42, která programově objevovala dosud pomíjenou poetiku civilizací proměňovaného města v obrazech, verších i fotografiích. Celoživotně byl spojen se spolkem Umělecká beseda, blízkým mu názorovou tolerancí, na jehož obnovení po roce 1989 se podílel. Po válce dělil svůj čas mezi intenzivní práci v ateliéru a výchovu mladých umělců, zprvu na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity, posléze na pražské Akademii výtvarných umění. Studentům věnoval nezištně své vědomosti a malířské zkušenosti. V obdobích, kdy dogmatické teorie zplošťovaly a ochuzovaly studium, byla jeho škola oázou svobodného projevu. Znal jeho cenu, neboť se sám z podobných nebezpečí vymanil. Od závěru 50. let se jeho projev znovu rozvinul do šíře, jíž mu dovolovalo využití soudobých výrazových prostředků. Smetanova malba od tehdy žila natrvalo z pocitů, jež vyvolávaly vjemy přírody. Inspirovaly ho její proměny ve věčném koloběhu rození a zanikání flory a fauny až po zahlížení do nekonečna vesmíru. Vzal na sebe ochotně břemeno zpodobovat ono stále přítomné zázračno života, jež probíhá kolem člověka a jež se obráží v jeho duši. Umělecký úkol, který si předsevzal, plnil bezezbytku, přestože v posledním desetiletí musel vzdorovat nemoci, kterou před přáteli tajil. Soustředěn k obrazům, připravoval si jejich podoby v kresbách, jimž časem propůjčil samostatnost paralely svého tvůrčího projevu. Zaujat bezprostředností záznamu představ prohluboval v kresbách pojetí motivů, v nichž objevoval jak nové možnosti jejich výpovědi, tak svěžest lineárního rytmu i vztahu světel a stínů. Kresby jsou nedílnou součástí jeho díla, koncepcí blízké skladbám komorní hudby. Nikdo z přátel i ctitelů jeho umění nechtěl věřit jeho skonu v roce blížících se osmdesátin. Roku 1998 6. dubna umírá v Praze.