František Gross

František Gross

1909 – 1985

Malíř, grafik. Po maturitě na reálce v Nové Páce studoval v letech 1927-1928 na Českém vysokém učení technickém u Oldřicha Blažíčka, přešel na UMPRUM (1928-1931) k Františku Kyselovi. Poprvé vystavoval v roce 1931 s L. Zívrem v Nové Pace. Od roku 1936 se účastnil Zlínských salonů, od roku 1937 výstav v divadle E. F. Buriana, pro jehož D 37 vytvořil roku 1937 oponu ke komornímu představení Jaroslava Seiferta. V témže roce se účastnil Výstavy československé avantgardy. Ve čtyřicátých letech byl zastoupen na výstavách mladých umělců, roku 1941 se stal členem Výtvarného odboru Umělecké besedy a pravidelně obesílal její výstavy. V roce 1942 byl mezi zakladateli Skupiny 42, s níž vystavoval na všech jejích expozicích. Od roku 1942 vystavoval samostatně (Vilímkova galerie). V roce 1938 podnikl cestu do Francie (Paříž, Bordeaux), 1946 opět Paříž, Bretaň, 1947 Švýcarsko. Od roku 1946 se účastnil výstav v zahraničí, roku 1948 v československé expozici na XXIV. bienále v Benátkách.


František Gross byl malíř s neomylným výtvarným citem. Měl nevyčerpatelnou tvarovou fantazii. Konstruoval obraz z kresby a stavěl z barvy. Byl městský člověk. Malíř města. Miloval „prašivé a oslnivé město", protože v něm žil. Na jeho obrazech tím městem byla Praha, především Praha. Objevoval ji, nacházel nepovšimnutá místa, nové pohledy, periferii. Vztah k tomuto městu si však uvědomil dodatečně, nebyl pražský rodák. Narodil se v Nové Pace, v podkrkonošském kraji na rozhraní mezi rovinou a horami. Měl vrozenou vnímavost ke krajině, jakýkoliv výtvarný záznam otevřeného prostoru považoval za krajinu. Byl městský člověk a zároveň člověk přírodní. Nejen proto, že potřeboval střídat život ve městě s letními pobyty v přírodě, ale i pro živelnost svého naturelu, pro pochopení spontánního umění přírodních národů, pro vlastní hravost a vynalézavost. Jeho zvídavý duch se nespokojoval s jedním zážitkem, jedním výrazem, jedním formálním řešením. Dovedl souběžně užít různých prostředků v rozpětí od konkrétnosti k abstrakci, od imaginárních konstrukcí k senzuálním transpozicím viděného. Jeho umění bylo v nejednom ohledu předjímavé, přišel s výtvarnou myšlenkou, která se prosadila až po létech. Měl schopnost umělecky podněcovat jako inspirující osobnost pro současníky, Skupinu 42 i mladší umělce, kteří k němu našli bezprostřední vztah. Byl neustále „po krk v proudu času", pohyboval se v krajních polohách. Ačkoliv racionalista, dával se unášet obrazností, i když „rád mluvil opak", usiloval dobrat se pravdy, jako „ostnatý člověk" skrýval svou laskavost, skepse ho nezbavila naděje. Jeho řečí byly obrazy, uměl se však vyjadřovat slovy, nechyběl mu improvizační a herecký talent. Podle názoru Jiřího Koláře, kdyby žil v Paříži, byl by světový, „ale já žiju tady", prohlásil Gross. Kolář se ve svých úsudcích nemýlil, o Grossově světovosti byl přesvědčen. Gross zakládal tvorbu na kresbě a malbě, přitom ho živá obrazotvornost vedla k objevům. Malířství bral vážně, ale dovedl zacházet i s neobvyklými materiály a užít netradičních postupů. Kdykoliv se jeho obrazy objevily na mezinárodních výstavách, upozornily na sebe. Získal by místo ve světě, jak tvrdil Kolář, avšak uvědomoval si, co by zároveň ztrácel na kolotoči trhu. Cítil se pevně ve svém prostředí. Neusiloval o osobní úspěch, svým celoživotním dílem vzdal chválu malířství.

autor textu Eva Petrová