František Drtikol

František Drtikol

1883 – 1961

Narodil se 3. března 1883 v Příbrami v rodině drobného obchodníka jako nejmladší ze tří dětí Františka Drtikola a jeho ženy Marie, rozené Opplové. Po studiích na místním gymnáziu se zde vyučil fotografem v příbramském fotografickém ateliéru Antonína Maltase. Významným krokem pro jeho další rozvoj bylo studium na odborné fotografické škole Učebním a výzkumném ústavu pro fotografii v Mnichově v letech 1901 až 1903. Tato bavorská metropole byla v té době prostoupena secesí, která studium ovlivnila. Po jejím ukončení získával zkušenosti v ateliérech v Německu, ve Švýcarsku a v Čechách. Po tříleté vojenské službě v roce 1907 založil v Příbrami svůj první vlastní fotografický ateliér, jehož provoz ovšem z finančních důvodů musel po třech letech ukončit. V roce 1912 si otevřel nový ateliér v Praze ve Vodičkově ulici. Zde se specializoval na portrétní fotografii a brzy dosáhl v tomto oboru značného uznání.

Od svého příchodu do Prahy se věnoval duchovním naukám, józe a především buddhismu. Prováděl meditační praxi a studoval staré texty, jež později také přeložil do češtiny. Jako první přeložil do češtiny nejen mnohá díla klasického buddhismu, mahájánová a vadžrajánová, ale také díla taoistická a například i množství upanišád, Šankaru, Eckhartda a další. Mezi přeloženými díly byly také Střední nauka Nágardžuny, Dharma teorie či Tibetské knihy mrtvých.[6] Jako vůbec první u nás sám prakticky zabýval tibetským buddhismem, který také učil a překládal. Po určitou dobu byl členem českého Theosofického spolku tvořícího součást Theosofické společnosti a přátelský vztah navázal také se zakladatelem anthroposofie Rudolfem Steinerem.

V roce 1911 se jeho společníkem stal Augustin Škarda, se kterým společně vydal album padesáti olejotisků s názvem Z dvorů a dvorečků staré Prahy.[5] Jejich firma nesla název Drtikol a spol. a fungovala i během první světové války, kdy byli oba odvoláni do vojenské služby. Během této doby Drtikol portrétoval mj. T. G. Masaryka, Edvarda Beneše, Leoše Janáčka, Alfonse Muchu, Emu Destinnovou, Jakuba Demla, Sovu, Machara, Aloise Jiráska, Suka, Bohuslava Martinů, Vojana, Maxima Gorkého, Paula Valéryho, Thákura v ateliéru na nároží Vodičkovy a Jungmannovy ulice č. 730. Ateliér se stal centrem uměleckého dění Prahy. V roce 1921 Škarda z firmy odešel, ale již o rok dříve se firma vrátila k názvu Drtikol.

Mezitím se dvořil o dvanáct let mladší Elišce Jánské, z války jí napsal mnoho dopisů, které byly v roce 2001 vydány knižně v díle Deníky a dopisy z let 1914–1918. Jánskou získal Drtikol k opakovaným návštěvám v ateliéru – pózovala například pro cyklus Před plesem. V první světové válce byl Drtikol nasazen na frontu, zatímco ateliér byl pod Škardovým vlivem. Drtikol v této době nefotografoval, zabýval se především kresbou a psal. Historička umění Anna Fárová označila Drtikolovy válečné texty jako epistolární román.

Po válce se Drtikol věnoval již jen fotografii, v jeho ateliéru s ním pracovali učedníci a laboranti, z nichž nejslavnějším se stal Jaroslav Rössler, který se v jeho ateliéru v letech 1917-1921 vyučil a pracoval zde až do roku 1926. V té době měl v ateliéru silný vliv na atmosféru. Jeho žákem v první polovině 30. let byl také fotograf Josef Větrovský.

Drtikolovu tvorbu inspirovala i jeho první žena Ervína Kupferová, výrazová tanečnice, která vystupovala v Národním a Vinohradském divadle. Byla Drtikolovým modelem od roku 1919 a jeho ženou v letech 1921 – 1926. Z jejich vztahu se narodila dcera Ervína.[6] Po pěti letech se manželství rozvedlo, Ervína Kupferová odjela do Ruska na angažmá Charkovského divadla, odkud se vrátila až v roce 1933. Dcera Ervina se se svým otcem setkala pouze několikrát až v 50. letech.

Již od roku 1911 se Drtikolovy fotografie začaly objevovat na fotografických výstavách v Čechách a o několik let později i v zahraničí. Ve stejném období začaly významné české i světové časopisy publikovat jeho dílo. Ve 20. a 30. letech 20. století byl nejznámějším českým fotografem, uznávaným i v zahraničí. V roce 1922 měl první samostatnou výstavu v Uměleckoprůmyslovém muzeu a o tři roky později získal cenu Grand Prix na Mezinárodní výstavě moderního dekorativního a průmyslového umění v Paříži. Z druhé poloviny 20. let pocházejí Drtikolovy snímky ovlivněné stylem art deco, který si po svém inovoval. V této době vyšla také v Paříži první fotografická edice Les nus Drtikol (1929).

Na konci roku 1928 prý Drtikol dosáhl nirvány. V jednom dopise o tom píše takto: „A byl jsem vše a vše jsem žil, právě (proto), že jsem byl absolutní Nic.“ Jeho žák, František Hein, se ho na to po mnoha letech zeptal: „Kdy jsi Toho dosáhl plynule?“ A Drtikol mu odpověděl: „Myslím, že to bylo v devětadvacátém a stalo se mně to na Václavském náměstí. A už To neodešlo...“

Přes světový věhlas, který jeho dílo mělo, se jeho ateliér v období světové hospodářské krize, po roce 1930, potýkal s existenčními problémy, pořádal dokonce kurzy pro fotoamatéry. V té době vznikly zápisky ke knize Oči široce otevřené, kterou věnoval fotografickému umění. V roce 1935 svoji fotografickou činnost ukončil. Prodal svůj ateliér a s výjimkou let 1945-1946, kdy vyučoval fotografii na Státní grafické škole v Praze, se fotografii nevěnoval. Méně publikovanou verzí ohledně uzavření ateliéru je, že ve skutečnosti šlo o zásah ze strany úřadů kvůli Drtikolovým aktům nezletilých dívek, nikoliv tedy pouze o často uváděné ekonomické důvody. Toto svědectví vyplulo po letech napovrch od předsedy české větve Theosofické společnosti a Drtikolova přítele, profesora M.Lžičky. Lžička se s Drtikolem dobře znal a do jeho ateliéru často docházel.

Odstěhoval se do ústraní pronajaté vily na Spořilově a vrátil se opět k malbě a plně se věnoval duchovním naukám, meditaci duchovním vědám, překladům a především pak buddhismu a svým žákům. Dodnes je označován za patriarchu českého buddhismu, rovněž však v tomto směru platí za kontroverzního člověka a to kvůli svému současnému poválečnému členství v Komunistické straně Československa.

V roce 1938 vyšla jeho fotografická monografie Žena ve světle, která obsahovala 46 aktů a od té doby Drtikol začal postupně předávat své fotografie a kresby (více než 5000 kusů) do muzejních sbírek. V roce 1942 se oženil podruhé - s Jarmilou Rambouskovou, svou žákyní.

Krátce po druhé světové válce se Drtikol začal k překvapení svého okolí (Bedřich Hejhal, Jaroslav Kočí aj.) angažovat politicky. V roce 1945 vstoupil do Komunistické strany Československa, kde se dokonce podílel na převratu v únoru 1948 i funkcionářské práci v padesátých letech. Ve straně zůstal až do své smrti v roce 1961, blíže v části Drtikol komunista. Rovněž vstoupil do Svazu československo-sovětského přátelství a v roce 1948 se stal členem Svazu československých výtvarných umělců. Studium filozofie a to jak západní tak východní a meditativní život zůstalo i nadále jeho zájmem. V době od 1944 do 1961 k němu docházel jeho žák Evžen Štekl, jemuž se jako jedinému z žáků povedlo zachovat Drtikolova učení a předat je dalším žákům. Díky němu a jeho žákům dnes můžeme poznat Drtikolovo učení - Buddhistickou kundaliní jógu v nezměněné podobě.

V roce 1959 mu umřela manželka. Jeho zdravotní stav mu již nedovoloval samostatný pohyb, byl upoután na lůžko a odkázán na pohyb pouze na vozíku. Po smrti jeho manželky se o něj starala Anna Soukupová, jeho poslední žačka. Obklopen svými žáky žil ve vile na Spořilově až do své smrti v roce 1961