
Eva Kmentová
1928 – 1980
Tvorba autorky zahrnuje sochy, kresby, objekty, instalace. Kmentová otevřela pro české umění téma tělesnosti v jiných podobách, než jaké byly dříve běžné. Motiv tělesnosti už tu neznamená nápodobu vnějšího vizuálního vzhledu těla (včetně všech avantgardních variant, které však stejně zůstávaly na povrchu těla). Důležitý je pro Kmentovou dotyk s tělem, haptické vnímání, zraňování a fragmentarizace těla. Její umělecké strategie jsou podobné postupům některých vědeckých znázornění, která představují reprezentace aspirující na značnou či naprostou důvěryhodnost (např. daktyloskopie, anatomické modely a preparáty atd.). Díla Kmentové vznikají často otiskováním či odléváním do beztvaré, vláčné hmoty. Tento proces je občas zafixován a ukázán – v některých artefaktech Kmentová konfrontuje formované, ohraničené jádro s beztvarou matérií, jakousi prahmotou a opakuje či komentuje tak základní životní či evoluční proces (organizování hmoty). Procesuálnost je zde vůbec velmi důležitá – autorka ukazuje proměny, pohyb i rozpad (využívá dočasné, pomíjivé materiály, pracuje s dojmem nestability a nadcházejícího pádu). Autorčin oblíbený technický postup – otisk – umožňuje vznik indexových či přirozených obrazů, které jakoby vznikají samy ze sebe, bez zásahu lidské ruky. Výsledkem této strategie je jakési pars pro toto, tedy částečný, fragmentární obraz, který nebazíruje na celku (distancovaném) a optickém jevu. Důležitá je jakási soupodstatnost přítomného a nepřítomného, díla a těla či věci (konkrétní, jednotlivé). Hlavním modelem autorčiných děl je vlastní tělo, figury rodinných příslušníků. Kmentová ohledává svůj intimní prostor, obydlený a vymezený tělem a určený jím jakožto konkrétní místo a nikoli abstraktní prostor (Heideggerovými slovy jde o jakési „prosvětlování pustiny“).
foto: Karel Kuklík
CC BY-SA 4.0