Anežka Hošková

1982

Dílo Anežky Hoškové lze spojit s mezinárodním proudem mystické, asociační malby či kresby a postinternetové estetiky. Formuje jej také dialog s autorce blízkými tvůrci, kteří se tímto směrem ubírají na české i zahraniční scéně. Nicméně vedle spíše formálních podobností si Hošková našla osobitý rukopis, který souvisí nejen s vyjadřovacími prostředky ve sféře současného umění, ale také s jejím zájmem o alternativní hudbu a DIY kulturu, módu, nebo vrstvení obrazově-textových informací na sociálních sítích. Její tvorba volně prostupuje napříč těmito oblastmi, které často slouží jako inspirační zdroj pro tematicky i řemeslně náročná díla. Z výstavy obrazů a instalací dílo Hoškové mutuje do plakátů k hudebnímu festivalu Creepy Teepee, který autorka spoluorganizuje, nebo se proměňuje v každodenní smršť obrázků postahovaných z internetu či nalezených ve starých časopisech, jejichž vrstvením se Facebooková stránka Anežky Hoškové i „vizuální databáze“ v jejím ateliéru stává divotvornou syntézou erotiky, osobitých stylů, koček, religiózních symbolů a bizarních situací, které jsou často použity také jako probleskující pozadí pro její DJské výstupy nebo uzavírají kruh návratem do galerijního prostředí přetvořené do série koláží přefocených na mobilní telefon (Tropical Winter, 2013). V neposlední řadě je svým vlastním výtvorem sama Anežka, jejíž ikonická vizáž je chybějícím dílem celé skládanky.

V době studií v ateliéru Václava Stratila na brněnské FaVU se Hošková zabývala především malbou. Obrazy vyznačující se ostrou, až kaligrafickou linkou a jasně vymezenými barevnými plochami rozehrály hru s autobiografickými motivy a touhou po uchopení okolního světa protkaného symboly, ze kterých autorku v této době fascinovaly zejména ty spojené se smrtí a temnotou. Například v sérii velkoformátových akrylů na plátně nazvané I Love You But I’ve Chosen Darkness (2006) se na surreálně laděných obrazech mísí karetní srdce a piky s trnitými rostlinami plodícími záhadné stavby či rakve a bytostmi balancujícími na pomyslném laně mezi mocí a rozkladem. V novější tvorbě se rukopis Hoškové rozvolňuje, stírá se původně ostřejší hranice mezi malbou a kresbou. Černé linky často ohraničují rozpitý akvarel, motivy se zjemňují a spíše než temnou hrou na život a na smrt se stávají citlivou bilancí nad rytmem, skrze který se zdánlivě nesourodé vizuální prvky seskupují do extatických i melancholických celků (Egyptian Reggae, 2010, BLKFLMNGO II., 2011).

Přestože kresba a malba jsou pro Hoškovou stále stěžejní, v mnoha projektech umělkyně pracuje s jejich přesahy: časté jsou velkoformátové malby na stěně galerie a v poslední době také instalace či performance. Hošková je sběratelkou nejen symbolů a duchovně nabitých motivů, ale také mnohdy bizarních artefaktů, které proměňují obraz v objekt (Bongo Bongo 2012), nebo se zcela osamocují a utvářejí z výstavy malý svět pro sebe (The New Dark Age of Love, Galerie výtvarného umění Cheb, 2013). V rámci výstavy Vlčice noci v Karlin Studios (2014) se autorka sama stala součástí instalace, kterou kromě dvojice maleb tvořil jídelní stůl, z jehož prostředku vystupovala její hlava. Nastavené prameny umělých vlasů se vinuly mezi zrcadlovými sloupky a dotvářely tak dojem medúzy, jíž mýtické useknutí hlavy neubralo na uhrančivosti. Akce se stala zárodkem dlouhodobějšího projektu Analog Witch, který autorka následně rozvinula například v rámci výstavy Grafický design v Centru současného umění Futura (2014).

Anežce Hoškové se podařilo vytvořit si vlastní mikrokosmos, ve kterém vše souvisí se vším. Prolínají se hranice mezi „vysokým“ uměním a popkulturou, vizuálním uměním a hudbou, dílem a každodenností, přesvědčením a ironií. Tomuto světu vládne osobitý humor, lehce zvrácená romantika a pozitivně laděné čarodějnictví, což jsou možná právě ty ingredience, které tvorbě Hoškové dodávají na autentičnosti a svébytnosti.

Dílo Anežky Hoškové lze spojit s mezinárodním proudem mystické, asociační malby či kresby a postinternetové estetiky. Formuje jej také dialog s autorce blízkými tvůrci, kteří se tímto směrem ubírají na české i zahraniční scéně. Nicméně vedle spíše formálních podobností si Hošková našla osobitý rukopis, který souvisí nejen s vyjadřovacími prostředky ve sféře současného umění, ale také s jejím zájmem o alternativní hudbu a DIY kulturu, módu, nebo vrstvení obrazově-textových informací na sociálních sítích. Její tvorba volně prostupuje napříč těmito oblastmi, které často slouží jako inspirační zdroj pro tematicky i řemeslně náročná díla. Z výstavy obrazů a instalací dílo Hoškové mutuje do plakátů k hudebnímu festivalu Creepy Teepee, který autorka spoluorganizuje, nebo se proměňuje v každodenní smršť obrázků postahovaných z internetu či nalezených ve starých časopisech, jejichž vrstvením se Facebooková stránka Anežky Hoškové i „vizuální databáze“ v jejím ateliéru stává divotvornou syntézou erotiky, osobitých stylů, koček, religiózních symbolů a bizarních situací, které jsou často použity také jako probleskující pozadí pro její DJské výstupy nebo uzavírají kruh návratem do galerijního prostředí přetvořené do série koláží přefocených na mobilní telefon (Tropical Winter, 2013). V neposlední řadě je svým vlastním výtvorem sama Anežka, jejíž ikonická vizáž je chybějícím dílem celé skládanky.

V době studií v ateliéru Václava Stratila na brněnské FaVU se Hošková zabývala především malbou. Obrazy vyznačující se ostrou, až kaligrafickou linkou a jasně vymezenými barevnými plochami rozehrály hru s autobiografickými motivy a touhou po uchopení okolního světa protkaného symboly, ze kterých autorku v této době fascinovaly zejména ty spojené se smrtí a temnotou. Například v sérii velkoformátových akrylů na plátně nazvané I Love You But I’ve Chosen Darkness (2006) se na surreálně laděných obrazech mísí karetní srdce a piky s trnitými rostlinami plodícími záhadné stavby či rakve a bytostmi balancujícími na pomyslném laně mezi mocí a rozkladem. V novější tvorbě se rukopis Hoškové rozvolňuje, stírá se původně ostřejší hranice mezi malbou a kresbou. Černé linky často ohraničují rozpitý akvarel, motivy se zjemňují a spíše než temnou hrou na život a na smrt se stávají citlivou bilancí nad rytmem, skrze který se zdánlivě nesourodé vizuální prvky seskupují do extatických i melancholických celků (Egyptian Reggae, 2010, BLKFLMNGO II., 2011).

Přestože kresba a malba jsou pro Hoškovou stále stěžejní, v mnoha projektech umělkyně pracuje s jejich přesahy: časté jsou velkoformátové malby na stěně galerie a v poslední době také instalace či performance. Hošková je sběratelkou nejen symbolů a duchovně nabitých motivů, ale také mnohdy bizarních artefaktů, které proměňují obraz v objekt (Bongo Bongo 2012), nebo se zcela osamocují a utvářejí z výstavy malý svět pro sebe (The New Dark Age of Love, Galerie výtvarného umění Cheb, 2013). V rámci výstavy Vlčice noci v Karlin Studios (2014) se autorka sama stala součástí instalace, kterou kromě dvojice maleb tvořil jídelní stůl, z jehož prostředku vystupovala její hlava. Nastavené prameny umělých vlasů se vinuly mezi zrcadlovými sloupky a dotvářely tak dojem medúzy, jíž mýtické useknutí hlavy neubralo na uhrančivosti. Akce se stala zárodkem dlouhodobějšího projektu Analog Witch, který autorka následně rozvinula například v rámci výstavy Grafický design v Centru současného umění Futura (2014).

Anežce Hoškové se podařilo vytvořit si vlastní mikrokosmos, ve kterém vše souvisí se vším. Prolínají se hranice mezi „vysokým“ uměním a popkulturou, vizuálním uměním a hudbou, dílem a každodenností, přesvědčením a ironií. Tomuto světu vládne osobitý humor, lehce zvrácená romantika a pozitivně laděné čarodějnictví, což jsou možná právě ty ingredience, které tvorbě Hoškové dodávají na autentičnosti a svébytnosti.

text: Karina Kottová