Theodor Pistek

Tento rok bohatě zpřístupnil dílo Theodora Pištěka, především soubornou výstavou v pražské Národní galerii. V Galerii u Betlémské kaple se otevírá výběr z jeho tvorby, při jehož instalaci autorovi šťastně radil jeho blízký přítel Stanislav Kolíbal.
Shodou okolností jsem Pištěkovi zahajoval jeho první výstavu v tehdejším Filmovém klubu, věnovanou podílu na Vláčilově filmu Holubice. Od té doby trvá naše přátelství. Jeho rodinné zázemí mu pochopitelně otevřelo od dětství, díky otci, svět divadla a filmu, sám ovšem upřel své aspirace k malování, k němuž měl z maminčiny strany genetické předpoklady s odkazem na Františka Ženíška. Srostl s dvojdomostí svých tvůrčích projevů, jimiž se prosadil na československé i světové kulturní scéně. Obě umělcovy dovednosti se vzájemně podmiňují. Filmovými i divadelními kostýmy umí doslovit klima děje a jeho nositele. Obdiv jeho práci vyjádřilo publikum spolu s vrcholnými soudci oboru u nás a ve světě, jak o tom svědčí vrcholné ceny, udělené mu ve Velké Británii, Francii a Oskar v USA. Přesto se zdá malba, kterou si vytříbil v Nechlebově ateliéru na pražské Akademii, jádrem jeho uměleckého přístupu ke skutečnosti.
V šíři tendencí umění 20. století nalezl pro sebe zprvu cestu v reliéfech, jež se mu na čas staly výrazovým prostředkem. Struktura zrezivělých a deformovaných chladičů vypovídala o druhé minci okouzlení technickou civilizací. Porozuměl a povzbuzoval ho přitom jeho ateliérový soused, sochař Zbyněk Sekal. Talentem k veristickému zobrazování reality odpověděl brzy na to a po svém na vlnu tehdy aktuálního fotorealismu. Vystihl tužby lidí, žijících za Železnou oponou, po životě, jehož obraz se k nám dostával pokoutně prostřednictvím efektních snímků ve světových žurnálech. Pištěk udivoval vizuální přesvědčivost figurálních komposic, které dobu nepopisovaly, nýbrž její protikladnosti kladly otázky. Děje tajuplných snů si autor vymýšlel, když je mohl konfrontovat s pohledy na skutečnost tzv. Západního světa. Vlastní úlohu sehrály lákavé náměty s motivy automobilů, které autor znal a měl rád z autopsie. Tázavé děje přesunul malíř postupně k iluzivním zobrazením neočekávaných dramat, jež se odehrávala v intimním prostředí interiéru, v němž ožívaly běžně užívané předměty nebo byly zakotveny v přívětivé, leč přesto záhadné krajině. Všechny odpovídaly žitým souvislostem, jimž diváci rozuměli.
Beze stop vlivu na malbu nezůstávala ani umělcova zkušenost filmového výtvarníka. Jednou např. maně přiznal, kolik mu pro pojetí a interpretaci prostoru v obraze poskytl vjem světla, pronikajícího shůry do vymezeného prostředí, kde se natáčelo. Prostor pochopil jako fenomén životního děje. Určil jeho úlohu v klíčovém obraze Večírek u Plečnika, v němž spojil figurativní a nefigurativní elementy vyjadřování. Do úhlu jeho pozornosti se dostaly na dřeň forem poukazující geometrické zákonitosti, jejichž čistá krása neztratila nic ze své přitažlivosti. Prolomil okruh svých námětů do řádu zákonité dynamiky proměn skutečnosti, jež nás obklopuje.
Šlo o další autorův krok k objevnému vidění, když plochu obrazu překračoval konstrukcí prostorových skladeb, jimiž až brutálně násobil prožitky pocitů z jejich instalace. Vytvářel vydělené intimní kouty umělé přírody či otevíral obzor do něžné krajiny, děsil obludností snůšky zbytných předmětů, které provázejí obraz současnosti. Navykl si provázet diváky prostorem neznáma a s nimi vést dialog. Konstrukční um vedl autora ke světelným reliéfům, jimiž mohl sám natrvalo obohacovat životní prostor. Zmíněné tvůrčí kroky ovšem neznamenaly, že by opustil formy klasického obrazu. Uhájil v jeho pojetí sílu emocionality, jejímž nositelem se stal prostor, vymezený kontrastními plochami, liniemi, sevřenými úhly, kružnicemi, koulemi ve volném pohybu, které autor souhrnně váže dramatickými vztahy. V podstatě jde o nádherný děj, jenž odpovídá orbitu našich vjemů a prožitků. Nebylo divu, že autor v posledních létech upřel pozornost v „rozmluvách s Hawkingem“ k hvězdnému nebi, které nás svou klenbou přesahuje. Potřeboval se k tomuto nekonečnému prostoru vyslovit.
Ze své povahy je Theodor Pištěk výrazný individualista, jemuž nebylo zatěžko se ztotožnit s aktivitami tvůrčích skupin – jak svědčí jeho účast na výstavách Máje či Křižovatky. Podržel si však důsledně svou nezávislost. Jediné uskupení, jež mu vyhovovalo, byla Paleta vlasti, fiktivní sdružení amatérských hokejistů generačního základu, živené dávnou oddaností k dadaistické ironii. Ostatně dvojdomost jeho projevů si vyžaduje chránit bedlivě zázemí vlastní svébytnosti. Udivující a požehnaná zůstává autorova tvořivost, o níž nás přesvědčuje na zahajované výstavě.
Jiří Šetlík, 2013