Miloslav Chlupac

Miloslav Chlupáč se narodil 11. července 1920 v Benešově u Prahy a po maturitě začal studovat medicínu. Po uzavření vysokých škol za druhé světové války se začal učit kameníkem u architekta Blahomíra Podpěry, majitele kamenického závodu v Kralupech nad Vltavou a poté přešel do pražského kamenosochařského závodu Otakara Velínského, kde se realizovaly špičkové reprodukční zakázky: Makovského kašna, Kafkovo Ráno, Laudovo Stvoření uhlí a mnohé další.

Během války začal studovat na pražské Uměleckoprůmyslové škole v ateliéru prof. Karla Štipla a po roce 1945 se jako předseda studentské rady podílel na reformě UMPRUM, která ji povýšila na školu vysokou. Právě on se zasloužil o to, že na profesorská místa přišly uznávané autority jako Emil Filla, František Tichý, Jan Bauch, Bedřich Stefan či Josef Wagner. U posledně jmenovaného pak studoval i on sám.  K jeho spolužákům patřily Vladimír Janoušek, Věra Havlová (později Janoušková), Zdeněk Palcr, Eva Kmentová nebo Olbram Zoubek, v okolních ateliérech Stanislav Podhrázský a Zbyněk Sekal.

V šedesátých letech sehrál důležitou roli nejen jako umělec, ale též jako organizátor, příležitostný publicista a zejména jako neoficiální mluvčí pokrokového křídla výtvarné obce. Byl vůdčím duchem Bloku tvůrčích skupin, platformy sdružující nezávislé výtvarné skupiny a protiváhy Svazu čsl. výtvarných umělců. Sám byl členem skupiny Máj 57 (společně s Jiřím Balcarem,  Robertem Piesenem, Stanislavem Podhrázským, Zdeňkem Palcrem, Zbyňkem Sekalem a dalšími). V šedesátých letech pravidelně vystavoval a ve spolupráci s architekty realizoval celou řadu soch pro veřejný prostor. A hlavně začal jezdit na sympozia, která zásadním způsobem poznamenala jeho uměleckou dráhu.

V roce 1962 byl pozván na sympozium v rakouském St. Margarethen. Tam navázal pevné a dlouholeté přátelství s vídeňským sochařem Karlem Prantlem.   Téměř ve stejné době (1963-1964) organizoval se slovenským sochařem Rudolfem Uhrem první domácí kamenosochařské sympozium ve Vyšných Ružbachách. Základní idea sympozií - práce v pospolitosti umělců, výměna názorů, zkušeností a kontaktů - nabyla pro sochaře zpoza železné opony obzvláštní důležitosti, neboť pro ně znamenala první konfrontaci s mezinárodní scénou a v celé řadě případů i přímo ovlivnila jejich práci.

Chlupáč na svých sochách pracoval Brancussiho metodou taille direct, kterou oživila právě sympozia. Oproti zavedené praxi, kdy sochaři nechávali velké kamenné skulptury zhotovit podle svých modelů v kamenosochařských dílnách, seká v tomto případě sochu do kamene autor sám, namísto modelu se opírá pouze o vnitřní představu. Práce na soše tak není mechanickým přepisem, nýbrž důvěrným dialogem, kde kámen je sochaři respektovaných partnerem.

V závěru 60. let se mu právě v souvislosti se sympozii podařilo proniknout do nejvyšších pater mezinárodní scény, což platí zejména o jeho účasti na projektu En Ruta de la Amistad (Cesta přátelství). V rámci této doprovodné akce k olympiádě v Mexico City realizovala vybraná skupina sochařů z celého světa monumentální sochy podél autostrády směřující k olympijské vesnici. Po roce 1968 byl Chlupáč jedením z nejpostiženějších výtvarných umělců. Přestal získávat zakázky na práce ve veřejném prostoru a nadále se musel živit v dělnických profesích nebo restaurováním, nemohl vystavovat, nedostával povolení k vycestování na mezinárodní sochařská sympozia. Teprve v roce 1981 se mohl zúčastnit sympozia Forma Viva ve Slovinsku a v roce 1986 i poprvé po dlouhé době vycestovat mimo východní blok, když byl pozván k vedení kamenosochařského kursu na Letní akademii v unterbergském lomu u Salzburgu.

Po roce 1989 opět naplno rozvinul tvůrčí i výstavní aktivitu - začal jezdit na kamenosochařská sympozia po celém světě a až do vysokého věku sám tesal své sochy do kamene, přestože byl v posledních letech již těžce nemocný.

Chlupáč se celý život držel klasické podoby sochy a nenechal se ovlivnit materiálovými či formálními inovacemi, které zcela proměnily podobu sochařství. Od ženských figur, budovaných z ostře seříznutých objemů a harmonicky komponovaných pro pohledy z různých stran, přešel v 60. letech k měkčí modelaci, v níž je tvar pouze naznačen, a dostal se až na hranici abstrakce.

Vedle sochařství se celý život věnoval i malbě, vždy ji však považoval spíše za privatissimum a vystavoval ji jen zřídka. Integroval do ní některé jemu blízké prvky z dějin moderního umění, ať už je to kubistická stylizace tvaru či tajemná atmosféra obrazů celníka Rousseua, Yvese Tanguyho či Karla Černého. Kromě jiného je i autorem celé řady textů jak memoárových, tak i čistě teoretických.