Alén Diviš

Alén Diviš

1900 – 1956

Alén Diviš (1900 – 1956) se narodil v rodině správce statku v Blatě u Poděbrad. V Praze vystudoval gymnázium a poté navštěvoval několik uměleckých škol. V roce 1926 odjel do Paříže, kde studoval na École des Beaux-Arts, ale také u Františka Kupky. Stýkal se s J.Zrzavým, F.Tichým, B.Martinů, Toyen, J. Šímou a dalšími Čechy žijícími v Paříži. Kromě drsných pustých krajin tehdy ve svých obrazech realisticky zpodoboval lidi z okraje společnosti.
V roce 1939 uprchli do Francie před protektorátem další čeští umělci – v centru Paříže založili jako své útočiště Dům československé kultury, v němž podobně jako Diviš žili a tvořili také např. A.Hoffmeister a A.Pelc. Po vyhlášení války Německu byli všichni obyvatelé Domu zatčeni, neprávem obviněni ze špionáže a na 6 měsíců vsazeni do žaláře Santé. V internačních táborech Francie, Maroka a Martiniku následně strávili další více než rok, než se dostali do New Yorku. Zde konečně v klidu mohl Diviš výtvarně zpracovat otřesný životní zážitek z pařížských samotek. Inspirací mu byly neumělé nápisy a kresby předchozích vězňů na stěnách vězeňských cel. Strašlivé fyzické i psychické strádání citlivé umělcovy duše se projevilo v obrazech a kresbách plných hrůzy, nočních můr, pochyb, strachu, halucinačních vizí. Děsivá zkušenost byla silným tvůrčím podnětem a odkryla tak paradoxně Divišovo životní umělecké téma. V letech 1942-1943 vznikl jeho nejpůsobivější obrazový cyklus propojující primitivismus s existencionalismem a předznamenávající nové umělecké směry art brut a informel. Souběžně s vězeňskými evokacemi vznikly v N.Y. také výjevy snových halucinací, pohledy do vnitřků domů či pouštní krajiny.
Do Československa se Diviš vrátil v roce 1947 a navázal na stará přátelství se skupinou umělců kolem F.Tichého, H.Zaorálkové, J.Seiferta, V.Holana, B.Stefana aj. Dočkal se zde krátkodobého zájmu o svou práci a uspořádal i dvě výstavy: roku 1948 (Vilímkova galerie) představil s velkým úspěchem především u mladší generace umělců díla z amerického exilu a roku 1949 (Ars Melantrich) prezentoval své mimořádně působivé kresby a malby na motivy balady Svatební košile K.J.Erbena. Na přelomu 40. a 50. let vzniklo ještě několik významných obrazů inspirovaných Kristovým utrpením, mj. i Svatá Starosta.
V 50. letech za změněné politické situace Diviš odešel do ústraní a do konce života už přežíval v chudobě a zapomenutí. Udržoval kontakty jen s několika nejbližšími přáteli. Stupňující se zdravotní problémy a nedostatek peněz dovedly Diviše k intenzivnější kresbě – inspiroval se především hororovými povídkami Edgara Allana Poea a v závěru života pak motivy biblickými. Ty se staly opravdovým vrcholem jeho pozoruhodné kresebné tvorby, byť za použití obyčejného uhlu a balicího papíru. Po smrti Aléna Diviše v roce 1956 bylo jeho dílo dlouho přehlíženo. Do širšího povědomí se Divišovo dílo dostalo až s velkou výstavou v Galerii Rudolfinum v roce 2005. Výstava v Galerii U Betlémské kaple je první velkou prodejní výstavou Aléna Diviše.